Ačkoliv se vám na musicserveru snažíme v rámci našich subjektivních názorů přinášet pokud možno objektivní texty (a ano, slyšíme váš hurónský smích až do redakce), jsme také jen lidi a pravdou je, že existují skupiny, které to u nás mají trochu snazší. Není jich mnoho, na jejich kvalitách se ale shodne téměř celá redakce. Jména jako Florence And The Machine, Pet Shop Boys, Hurts… nebo právě Wolf Alice. Ti si za svůj debut "My Love Is Cool" vysloužili od kolegyně Knotkové maximální hodnocení a jak následně ukázala výroční anketa, rozhodně s tímto názorem nezůstala osamocena. Dalo se tedy tak trochu očekávat, že z února přeložený koncert v Paláci Akropolis bude takovým malým srazem hudebních publicistů napříč různými médii, jenž budou slastně vzdychat nad genialitou londýnského kvarteta. Také tomu tak v mnoha případech i bylo. Jenže…

Večer otevřela dreampopová formace Gengahr, jenž měla s Pokémonem podobného jména společnou zálibu ve stínech a nenápadném plížení, po němž následoval obratný útok ze zálohy, naneštěstí ale zvukař zatočil knoflíky tak nešťastně, že slova v jednotlivých písních rozeznal jen ten, kdo je znal všechna zpaměti.

Ani Wolf Alice si tentokrát nevytáhli šťastnou kartu a bezmála polovinu koncertu jste tak museli složitě rozpoznávat všechny ty zkreslené jemné nuance a efekty prohnané tóny kytar, jenž z reprobeden v žižkovském hudebním svatostánku zněly rozbitě a příliš potichu. Což je strašná škoda.

Když totiž skupině všechno hraje tak, jak má, tak se síla jejich brilantního materiálu z desky násobí a ta síla vám málem utrhne hlavu. Příkladem za všechny může být divoká "You're A Germ", jenž loni téměř na den přesně rozeskákala několikatisícový dav na berlínské Lollapalooze do bezbřehé euforie, zatímco v Praze byla elektrizující atmosféra ta tam, neboť jim v tom prostoru nebylo rozumět.

Stejně tak bylo i na kapele znát, že ji sotva pár stovek lidí nechává relativně chladnými a po úvodním pozdravu "Konečně jsme tady, Praho!", jsme se mnoha dalších proslovů nedočkali. Místy to dokonce vypadalo, že je hraní v Akropoli spíše docela štve. Ukázalo se to například ve chvíli, kdy několik křiklounů ve snaze o bližší napojení se s umělcem volalo "We love you, Ellie" a zatímco dotyčná pokřiky zcela ignorovala, její spoluhráči gestikulovali, ať se ztiší. Kdo viděl jedny z nominovaných na cenu Mercury poprvé, možná podobné nyance vůbec neřešil, trvalejší příznivce ale podobné chování zvláště ve srovnání s Lollapaloozou, na níž se skupina usmívala na celé kolo a ochotně se podepisovala a fotila s kýmkoliv, minimálně zarazilo.

Druhá polovina sotva sedmdesátiminutového koncertu už na tom byla zvukově lépe, takže se například zbožňovaná melancholie "Swallowtail", v níž své výšky v duetu s frontwoman předváděl i bubeník Joel Ammey, snadno stala vrcholem večera. Podobně dopadly i další skladby, v níž formace vedená okouzlující Ellie Rowsell přecházela od alternativy k indie-rocku, shoegazu i dreampopovým pasažím s křehkými pasážemi a vracela své posluchače do jejich chladné, ale přesto vroucí náruče. Obměna image zlobivé úřednice z Berlína za cudnou školačku s culíky v Praze vyšla a i když si očividná fanynka Slowdive musela v obležení macho mužů v publiku jako laň mezi smečkou vlků, stačilo aby v závěrečné grungeové hymně "Giant Peach" naplno zařvala a hned se osazenstvo muselo zase stáhnout.

Wolf Alice tedy ve výsledku odehráli poměrně dobrý koncert, ovšem ve srovnání s excelentním Berlínem to byl jen čajíček. Navzdory všem očekáváním jim klubové prostředí paradoxně nesvědčilo tolik co otevřená pódia, nezbývá tedy než doufat, že na nástupce pět let piplané prvotiny nebudeme čekat dlouho a skupina nás co možná nejdříve potěší na jednom z domácích festivalů. A zase nám tam urve hlavu.