Hned ze startu nedělního programu ukázali Oscar And The Wolf svým tanečně indie-barokně-popovým představením, že dobrá hudba nevzniká jen v Británii, ale třeba i v Belgii. Brzy po nich publikum pod hlavní scénou pořádně rozdivočeli poppunkeři ze Sum 41. Frontman Deryck Whibley nedávno málem zemřel na otravu alkoholem a dlouho to vypadalo, že se jeho návratu na pódia už nedočkáme. Nakonec se ale vzchopil, po rozvodu s Avril Lavigne si vzal modelku Arianu Cooper a vypsal se z toho všeho v novém singlu "Fake My Own Death", který Budapešti pochopitelně také zahrál. Pařící slunce, které bylo mimochodem pro letošní ročník takřka standardem, fungovalo v kombinaci s rozeskákanými hymnami "Motivation", "The Hell Song" a "In Too Deep" jako katalyzátor pro odpoutání prachu ze země, takže i když organizátoři kropili publikum vodními děly, nestačilo to a dění na pódiu bylo zahaleno do prašného oblaku. Letité hity staré více než dekádu jako by vůbec nezestárly a živá voda v podobě Sum 41 nastolila otázku, proč podobně zaměřených kapel nejezdí na Sziget více. Publikum tady pro něj evidentně je.

Indierockové BOY byly i přes zásnuby jedné dvojice fanoušků na pódiu spíše takovým klidným mezichodem ve stanu A38, na hlavní scéně už se ale chystal rapper Tinie Tempah. Měl sice patnáctiminutové zpoždění a DJský pult, z něhož mu následně sidekick spíše jen pouštěl podklady, než že by něco opravdu míchal, dával tušit, že to bude průšvih, sedmadvacetiletý Londýňan ale v rozhalené košili s obrázky psů rozpoutal takové peklo, o jakém se nesnilo ani nejvěrnějším příznivcům.

Majitel šesti singlů, které si v britském singlovém žebříčku sáhly na zlato, patří mezi nejinovativnější umělce současnosti a hip hop svými futuristickými vizemi a neordinérními beaty posouvá vlastně už od prvotiny "Disc-Overy". Když ale v Budapešti rozezpíval davy hned prvním hitem "Written In The Stars", byl to oproti následujícím minutám jen slabý čajíček. Rapper, kterému by už na konci září měla vyjít třetí deska "Youth", zahrál v Budapešti několik novinek a jak spolupráce se Zarou Larsson, tak ta s Jess Glyne nastínily, že z ukazování nového směru nehodlá slevit ani do třetice. Nesmírný odvaz plný nadšeného skákaní na pódiu i pod ním zapříčinily šílené singly v čele s "Miami 2 Ibiza", "Frisky" nebo "Earthquake", hodně divoko bylo v kotli ale i když se v "Pass Out" muzika přehoupla z hip hopu do drum'n'bassu.

Vzduchem létaly tisíce konfet, rapper i s DJem stříkali šampaňské fanouškům do obličeje jak po vítězném závodě ve Formuli 1 a když ve finální "Tsunami (Jump)" Tempah nakázal svým vzorným ovečkám v refrénu poskakovat pět kroků doprava a doleva, dav o několika desítkách tisíc lidí ho poslouchal na slovo. Pusťte si tu skladbu z odkazu níže a zkuste si představit sami sebe, jak zpocení v kotli skáčete sem a tam a přitom vzduchem létají papírové role a prší na vás litry vody z vodního děla. Neskutečná spoušť a životní zážitek, jakému v Budapešti dosud nebylo rovno. Žádný div, že se Tinie Tempah několikrát nechal slyšet, že šlo o nejlepší koncert ze současného turné a po skončení té šílené smršti musel nad plán odehrát refrén ještě jednou, protože odejít jen tak nebylo vzhledem k reakcím jásajícího davu možné. Neuvěřitelný masakr.

Ať už by po rapperovi přišel na řadu kdokoliv, logicky na sebe musel vzít nevděčnou roli toho, který takto vysoce položenou laťku už nepřeskočí. Připadlo to na nováčka BØRNS, kterého kolega Hricko v recenzi jeho debutu "Dopamine" ohodnotil vysoce nadprůměrně. Koncert potvrdil, že to není jen hlas, kvůli němuž jej hodně lidí mylně považuje za ženu, ale také image, která díky bokovým kalhotám, dlouhým vlnitým vlasům a tričku nad pupík dává prostor k otázkám bulvárnějšího charakteru. Ty nás ale na Musicserveru nezajímají, hlavní je, že cover "Heroes" od Davida Bowieho se vydařil na výbornou a dal vzpomenout na propařená léta s legendární "NHL 99".

David Guetta také vzpomínal a v jeho hodinu a půl dlouhém setu plném výbuchů jisker, dýmu, ohňů, konfet a asi zatím největší světelné show si kromě stále ještě aktuálních hitů "Hey Mama", "Lovers On The Sun" a "This One's For You" vzpomněl i na začátky své současné gigantické popularity s "Love Don't Let Me Go", "Sexy Bitch", "Titanium" a závěrečné "Without You", která jako jediná zazněla v celé délce.

Vlastních hitů, ve většině případů obsahujících pouze sloku a refrén, bylo však velmi málo, v setu, připomínajícím spíše neustále přelaďované rádio, chyběly například věci jako "The World Is Mine", "Love Is Gone", "Baby When The Light" nebo "Memories". Nedostalo se ale ani na novější věci jako "Where Them Girls At", "Turn Me On", "Dangerous" či "She Wolf (Falling To Pieces)". Co tedy čas vyplnilo? Hodně divoce namíchané "I Gotta Feeling" od The Black Eyed Peas s "Where Are Ü Now" Justina Biebera, na nějž navázalo "I Feel Good" Jamese Browna a hned poté "Can't Feel My Face" The Weeknda. Obrací se vám žaludek? A to ještě nevíte, že došlo i na Justina Timberlakea, The White Stripes a AC/DC! Ve výsledku je tak vlastně jedno, jestli to měl Guetta předmíchané dopředu či nikoliv, za některé dramaturgické volby by přes ruce potřeboval v obou případech.

"Je to tady parádní, skvěle se bavím. Ne, počkat, pardon, kde jsou mé způsoby? Jak se bavíte vy?" Tato slova nemohla patřit nikomu jinému než Kelemu Okerekemu z indierockových Bloc Party, kteří v opět naprosto přeplněném stanu dokazovali, že už dávno patří na největší stage. Jeden z nejsympatičtějších frontmanů indie scény znovu předvedl, že jeho kapela patří do přehrávačů všech, kteří o tento žánr byť jen zlehka zakopli, a ani novinka "Hymns", z níž zahráli například "Virtue" či roztančené "The Love Within", na jejich pozici ani přes poloviční obměnu kapely nic nezměnila. Možná ji vzhledem k zájmu o jejich budapešťskou koncertní zastávku dokonce ještě posílila. Kromě obligátních hitů jako "Helicopter" nebo "Mercury" pánové a dáma vsadili i na ne vždy hrané kousky "One More Chance" a "Ratchet", takže o zábavu bylo postaráno, a když se v závěrečné baladě "This Modern Love" rozezněly tóny kytary Russela Lissacka a do půl těla svlečený Kele, jenž má čerstvý zářez i na novince Fred V & Grafix, rozezněl svůj soulový vokál, nešlo se ubránit dojetí. Nádhera.

Narváno bylo i ve scéně Telekomu, kde řádil Zedd, a tlačenice u turniketů se pro mnohé mohla protáhnout i na půl hodiny. Vycházející hvězda EDM měla fantastickou scénu plnou obrovských obrazovek a omračujících řad světel všech druhů a barev, ani ona toho ale ze svých vlastních věcí příliš nezahrála. V setu, z něhož jsme stihli něco málo přes jednu třetinu, došlo na "Stay The Night", v níž našla novou pěveckou polohu Hayley Williams z Paramore, nebo singl "Break Free", na němž Zedd pracoval s Arianou Grande. Jinak se ale věnoval spíše remixům nejznámějších hitů od Clean Bandit, MAGIC!, Justice nebo Disclosure. Až na zařazení útržku od německých Scooter docela fajn zážitek.

V pondělí patřil první slot na hlavní scéně nováčkům Years & Years. Ti díky svému vítězství v anketě BBC Sound Of 2015 posunuli očekávání poměrně vysoko a určitě je dobře, že pro prezentací hitů "Take Shelter" či "Desire" fungují jako plnohodnotná kapela a ne jako pouštěči přednahraných smyček. Hlas Ollyho Alexandra, vystupujícího v bílém oblečení vhodném spíše na tenis, naživo nicméně nebyl tak uhrančivý a přesvědčivý, aby se z jeho formace mohla stát dlouhodobě působící skupina, což ostatně naznačil i debut, který kromě několika výtečných singlů nabídl i mnoho zaměnitelné synthpopové vaty. Cover "Dark Horse" od Katy Perry i zatím nevydanou novinku "See Me Now" ozvláštnily Ollyho tance pánví mezi vokalistkami, vidět jsme ho mohli i s vějířem, vlajkou nebo dvěma korunami od fanoušků, které si dal na hlavu v závěrečné "King". Přehnaná očekávání nebyla na místě, jinak šlo ale o docela zábavný a povedený koncert.

Jen o pár minut později na scéně Volt festivalu končil vystoupení Freddie, kterého si určitě pamatují všichni, kdo letos sledovali Eurovizi, na níž maďarská obdoba Patricka Nua či Rickyho Martina vystoupila jako její reprezentant. Už proto se dalo čekat, že bude mít pod pódiem plno zvědavců a bláznivých fanynek, nicméně i přes talent, který jako jeden z mála letošních soutěžících nesporně má, jich bylo sotva pár desítek. Škoda, větší publikum by si zasloužil.

Jen málokomu se ze strany Noela Gallaghera dostalo tolik mediálních šťouchanců a sprosťáren jako skupině Kaiser Chiefs. Ti mu to často s větším či menším úspěchem vraceli zpět, jak se ale jednou vyjádřili pro Daily Mail, jsou to všechno jen takové nevinné fórky a oboustranná zábava. Kdo však realitu nezná, musel se poměrně podivovat situaci, kdy frontman Ricky Wilson během koncertu na Szigetu nechal dav vyvolávat Gallagherovo jméno. Známý snaživec a úspěšný kouč britského The Voice, který se do soutěže dle svých vlastních slov přidal jen proto, aby se lépe prodávaly desky jeho kapely, opět naživo zářil a hity "The Angry Mob" nebo "Never Miss A Beat" dával často z můstku jdoucím až téměř ke zvukařské věži, na kterou samozřejmě nakonec i vylezl a odzpíval z ní "I Predict A Riot". Nebylo to sice totéž nasazení, co na Rock am Ring 2014, ale důležité je, že šlo o natolik výrazný koncert, že v celkovém součtu všech zážitků ze Szigetu určitě nezapadne. A co je podstatné i pro kapelu, tak novinky "Parachute" a "Hole In My Soul", na nichž experimentují s elektronikou a klávesovými linkami, jsou naživo tak chytlavé, že publikum skákalo nahoru a dolů takřka okamžitě a v případě druhé zmíněné už u druhého refrénu zpívalo spolu s kapelou. To se s ještě nevydanými skladbami podaří málokomu.

Po dost nevýrazné mezihře v podobě The Neighbourhood, kteří milují černobílé projekce a auto-tunem zdeformovaný zpěv, což je zařadilo mezi nejslabší vystupující na Szigetu vůbec, začala hlavní scéna patřit už zmiňovanému Noelu Gallagherovi. Ten se svou skupinou High Flying Birds hrál jak skladby z velmi povedeného sólového debutu jako "Midnight Run", "The Death Of You And Me", "If I Had A Gun..." či před přídavek zařazenou "AKA...What A Life!", tak z jeho nedávného a už ne tak vydařeného nástupce. Oproti nepříliš vydařenému koncertu na rakouském Frequency před čtyřmi lety to tentokrát díky jeho kapele byla nadmíru sympatický vysoká škola songwriterství a britpopu, snad i díky řadě písní Oasis, které jeden z nejúspěšnějších autorů britské hudební historie do setlistu zařadil. "Champagne Supernova" i závěrečná "Don't Look Back In Anger" na znatelně řidší publikum zapůsobily a když to už už vypadalo, že to tentokrát i díky trefným poznámkám ("Kdo vůbec potřebuje tady to pitomé molo před pódiem? To už muzika samotná nestačí?") bude opravdu pecka, rozhodl se umělec jednoho zívajícího fanouška usměrnit dost nevybíravým způsobem, protože na JEHO koncertech se přece nezívá. Setlist aktuálního turné zahrnuje i vymodlenou "Wonderwall", Noel ji však jako naschvál odzpíval mnohem svižněji, než ji fanoušci mají zažitou z nahrávek, a letmým připodobněním k verzi od Ryana Adamse ji nejspíš schválně zbytečně zkazil. Inu, bouřlivák a provokatér se v něm stále nezapře.

Pokud vás zarazila zmínka o řidším publiku, je třeba zmínit, že podobně jako Sigur Rós, tak ani Noela Gallaghera už nepovažují mladí a komerčněji orientovaní návštěvníci za nějaké lákadlo. Preference se vzhledem k počtu hlav u hlavní scény orientovaly spíše na Rihannu a Davida Guettu, taková je holt dnešní doba. Byl tam však ještě jeden faktor, který Noelovi trochu zčeřil plány, a sice CHVRCHES. Ti stan A38 opět maximálně zaplnili nadšenými fanoušky, kteří euforicky tančili na singly "Clearest Blue" nebo "The Mother We Share". Stihli jsme sice jen kousek, ale nejspíš to bylo podobně radostné jako před pár týdny na Rock For People.

Headlinerem pondělí byla Sia, která ještě donedávna tvrdila, že nic jako turné pro ni vzhledem k její bázlivé povaze nepřipadá v úvahu. Když už ji ale lidi kolem ní přesvědčili, rozhodla se, že si to udělá po svém a tak se známá propagátorka bloňdato-černého mikáda rozhodla prezentovat zcela odlišným koncertem, než je u popových hvězd jejího typu běžné.

Na pódiu se nacházela velká čtvercová plocha, na níž se promítaly barevná světla a když se po dvacetiminutovém zpoždění a s notně zkráceným setem oproti ostatním headlinerům zpěvačka zjevila, zakrývalo jí její ikonické mikádo celou tvář kromě úst, na hlavě měla velkou bílou mašli a její načechrané bílé šaty se v úvodní "Alive" proměnily v tanečnice, které odkryly v béžovém overalu ukrytou Maddie Ziegler. Zpěvačka se ukryla do strany mimo čtverec s hlavním děním a z výstupku zpívala. Bez hnutí, jakékoliv gestikulace nebo proslovů mezi písněmi. Její kolegyně Maddie střídavě i pospolu s dalšími umělci doprovázela skladbu za skladbou až do závěru s "Titanium" a "Chandalier" ohromným hereckým a tanečním výkonem, který byl do posledního pohybu promyšlený a třeba v "Elastic Heart" nebo "Big Girls Cry" i kopíroval tutéž choreografii, jakou jsme viděli v klipech ke zmiňovaným skladbám.

Boční projekce Siu zabíraly spíše výjimečně, většina publika ale přesto místo dění na pódiu sledovala právě spíše detailní záběry na nich, protože tam veškerá mimika herců, na níž zpěvačka koncert stavěla, šla vidět mnohem lépe.

Jenže... Byl to vlastně ještě koncert? Kapelu nebo alespoň vokalistky byste na pódiu nenašli a festivaloví kameramani také často nebyli k nalezení. Mnohé ze záběrů snímané širokoúhlým objektivem navíc byly tak produkčně vypiplané, že se často vkrádala otázka, díváme-li se vůbec ještě na detailní dění na pódiu nebo jen na předtočené video, což několik okamžiků s rozdílným děním na pódiu a obrazovce potvrzovalo. Také vokály byly až podezřele bezchybné a prakticky totožné s těmi na nosičích, jedinou výjimku tvořila lehce pozměněná verze "Titanium", což je ale přece jen trochu málo. Nelze se tedy ubránit dojmu, že nás Sia díky dnešním technologiím dost možná jen vodila za nos. Vytvářet nějaké unáhlené závěry na základě dojmů z dění na několik stovek metrů vzdáleném pódiu může být dosti ošidné, ani kolegové z jiných médií ale neměli úplně jasnou představu o tom, co vlastně doopravdy sledovali a mnozí z nich se vyjadřovali i v tom smyslu, že místo zpěvačky a malé Maddie byly na pódiu vlastně spíše jen jakési jejich dublérky. Nedlouho poté se dokonce objevily zprávy z Tel Avivu, kde tamější příznivci Sii ji za její koncert/ne-koncert chtějí dovést až k soudu. Něco na tom asi bude. Chtělo by to repete na nějakém menším prostoru.

Po Sii se většina publika přesunula na synth popaře milující filmové soundtracky, které svět zná pod názvem M83. Ti společně s Mai Lan hráli například hity "Go" nebo "Midnight City". Zajímavé věci se ale děly i v cirkusovém stanu, kde maďarské uskupení Recirquel, se swingovou kapelou a artisty oblečenými ve stylu třicátých let minulého století, předvádělo například líbačku na hrazdě po spidermanovsku, žonglování nebo chůzi po laně v botách s vysokým podpatkem.

Na Europe stagi se následně odchozí návštěvníci z M83 spolu se silným československým jádrem sešli u vystoupení En.Drua, který kupodivu nedostal minipódium u táboráku v čase největších hvězd, nýbrž naopak poměrně masivní stage s dobrým časovým slotem a dostatkem prostoru pro fanoušky, kterých se u něj sešlo hrubým odhadem něco přes pět stovek. Beatbox nahraný přes loopery, který dohromady dal například "Happy" Pharrella Williamse nebo "They Don't Care About Us" Michaela Jacksona, připomínal tu Ondřeje Rumla, onde dokonce Dub FX, celkově se ale svým univerzálně srozumitelným pojetím na Sziget hodil a nejen díky En.druovi, ale i Fúzy múzy (byť s přesunutým a zkráceným setem) a dalším lze česko-slovenskou misi v Budapešti považovat za vydařenou.