Iggy Pop stál u vzniku punku. Se svými The Stooges v sedmdesátých letech určil, jakým směrem by se divoká rebelující mládež měla ubírat, a dal vzniknout pevnému základu dnes již zprofanovaného a klimbajícího žánru. Poté, co se The Stooges rozpadli, nastartoval svou neméně úspěšnou sólovou dráhu, během níž natočil množství výborných i pár slabších desek a složil mnoho legendárních hitů. Podobně jako jeho učitel a blízký přítel David Bowie, který z upadajícího feťáckého fracka dotvořil legendu rockové hudby, za svou kariéru vyměnil mnoho hudebních kabátů. V poslední době propadl francouzskému šansonu, v jehož duchu natočil "Préliminaires" a "Ápres". Ani jedna se nedočkala velkého pochopení, a to jak z řad kritiků, tak fanoušků. Leč Iggy si vždy dělal to, co chtěl, nikoliv co se líbilo okolí a co bylo zrovna cool.

Další kapitolou v životě exhibionistického hudebníka je nedávný comeback The Stooges. Během něho vydali "The Weirdness" a "Ready To Die", ale ani jedna již nezachycovala původní, punkově hypnotickou vášeň kultovního tria z tehdejších desek. Novinka "Post Pop Depression" však zachycuje Iggyho Popa zase v úplně jiném světle. Nahrávka je daleko intimnější, ale zvukově ohromně bohatá, silná a působivá. Paradoxně nejvíce připomíná období, kdy Pop stvořil skvělé sólovky "The Idiot" a "Lust For Life" pod vedením Davida Bowieho.

Album obsahuje pouze devět písní, ale každá z nich snese nejpřísnější měřítka. Jednoduše jsou všechny výborné. Nejsou prvoplánově chytlavé, ani naopak samolibě intelektuální. Jsou půvabné, na Iggyho Popa až překvapivě citlivé a osobní. Zda v tom má prsty Josh Homme, je těžké říct. Vždyť i on má blíže k syrovějšímu rock'n'rollu. Kromě Hommea však na desce figurují i další osobnosti rocku, spoluhráč z Queens Of The Stone Age a člen The Dead Weather Dean Fertita a bubeník Arctic Monkeys Matt Helders. A na výsledku je to znát. Špičkoví hráči nefigurují v bookletu jen kvůli svým jménům, ale zejména pro to, co umí. Při bedlivějším poslechu nelze neocenit to množství instrumentálních detailů a zvukových pochoutek, které se ani tisíci poslechy nepřejí. Srovnávat pak Bowieho lednovou desku s "Post Pop Depression" raději nebudeme. Pro tento účel stačí dodat, že obě jsou autorským majstrštykem.

Sedmnáctá sólovka "Post Pop Depression" je, jak název napovídá, spíš ponurá. Texty jsou sváděny k temnějším tématům, kde nechybí smrt ani nespokojenost se současným světem. Nejvíce z nich vyčnívá výborná závěrečná pecka "Paraguay", kde Pop rozehrává boj proti celému lidstvu. Kromě textu však zaujme úžasný umělcův vokál s osobitou barvou, ale i melodií hlasu. Sborový zpěv v závěru songu je v kontrastu s Popovým kázáním děsivý a přitažlivý zároveň a možná se jedná o jednu z nejlepších závěrečných skladeb, které kdy na rockových deskách byly.

Nemá ale smysl vyvyšovat některé písně nad jinými. Díky pečlivému výběru Hommea a Popa vznikla nahrávka, která odmítá jedinou zbytečnou vteřinu. Na "Post Pop Depression" není moment, kdy by si posluchač neuvědomoval, jak silné dílo právě poslouchá. Album, které muselo dát autorům ohromnou práci, je kombinací přirozené skladatelské geniality svých tvůrců, ale i technické instrumentální a zvukové preciznosti. "Post Pop Depression" se musí poslouchat celé. Vyžaduje pozornost, kterou si zaslouží. Není to deska o singlech ani o hitech. Měla by být poslouchána jako celek a věnován by jí měl být dostatek času. Pocit, že jste právě doposlechli jeden z nejvýraznějších počinů posledních let, stojí ale skutečně za to.