Když jsem se v reportáži z květnového koncertu Public Service Broadcasting dočetl, že britské duo J. Wilgoose Esq. a Wrigglesworth (na pódiu doplněné ještě o basáka JF Abrahama) ve své tvorbě míchá převážně indie-rockové základy s retrospektivními rádiovými a televizními záznamy slavných propagandických projevů, reportážemi o kosmických závodech USA se SSSR a podobně, přičemž tehdejší chrčivé monology nahrazují zpěv, podivil jsem se nad originalitou nápadu.

Netradiční spojení předpřipravených záběrů a samplů v kombinaci s živými nástroji v Roxy místy skutečně fascinovalo, výsledný efekt se ale lišil písni od písně, projekci od projekce. Jak dlouho takový projekt může vydržet, je vzhledem ke scénářem sešněrovanému programu a nulové možnosti k improvizaci otázkou k zamyšlení, pokud ale chcete vyrazit na něco doopravdy osobitého, lze Public Service Broadcasting jedině doporučit.

Editors byli vždycky příkladem kapely, která se na každém albu dokáže vyvíjet různými směry, ať už ale v jejich tvorbě převažovaly kytary nebo synťáky s elektronikou, vždy jste je díky úchvatnému vokálu charismatického hubeňoura Toma Smithe bezpečně poznali. Výjimkou není ani zářiová studiová pětka "In Dream", z níž hned ze startu zaznělo několik ukázek.

Atmosféricky zasněná "No Harm" s pozvolným nástupem muzikantů na pódium posloužila jako netradiční intro, co do počtu shlédnutí na YouTube úspěšná "Life Is A Fear" zabodovala mezi fanoušky syntetického zvuku i naživo a úderná "Forgiveness" jen potvrdila širokou rozkročenost nového alba. Opomenout ale nelze ani popem ovlivněnou "All The Kings", z níž by se klidně mohl stát další z velkých hitů nebo dramaticky pompézní "Salvation", která naléhavostí frontmanova projevu vyvolávala mrazení v zádech.

V konstrukčně jednoduchém, ale přitom maximálně funkčně nasvětleném sále ani tentokrát nechyběly Smithovy pověstné tanečky a ať už se mu na krku houpala elektrická kytara nebo španělka, dokázal navázat oční kontakt snad se všemi. Hovořit o jeho fantastických vokálních kvalitách (viz třeba dojemné akustické předvedení "Smokers Outside The Hospital Doors" nebo surově agresivní "A Ton Of Love") by bylo urážkou čtenářů, ale i když na jeho výkon fanoušci reagovali poměrně dobře a až na pár individuí s mobilem nad kebulí i celkem obstojně pařili, něco zkrátka muselo být špatně.

Jindy srdečný zpěvák s publikem mezi písněmi tentokrát příliš nekomunikoval a přesto, že s každou další písní byl zážitek z koncertu nejen díky hecujícímu klávesistovi Elliotu Williamsovi stále silnější, tak po závěrečném hitu "Munich" se Editors skryli do zákulisí na nezvykle dlouho.

A když se konečně vrátili, zahráli už jen prodlouženou verzi "Papillon", po které se už vytratili nadobro. Přitom snad na všech ostatních zastávkách aktuálního turné je přídavek kromě zmíněného singlu tvořen ještě novinkami "Marching Orders" a hlavně "Ocean Of Night", jež se mohla snadno stát ozdobou celého vystoupení a pro mnohé třeba i symbolickou tečkou za koncertní sezónou 2015.

Hořký konec jinak výborného večera je o to zvláštnější, že Editors známe jako kapelu, která i po nešťastném incidentu se zvukem na loňském Grapeu dokáže chápavě mávnout rukou a bez vytáček i se zpožděním odehrát jakoby nic. Proč se tedy pětice ze Staffordu rozhodla české fanoušky o dvě skladby ošidit, zůstává otázkou bez rozuzlení.