Klavírní výkon Martina Kohlstedta není pouhou přehlídkou technických možností. Jeho hudba je křehká, jemná, ale zároveň hluboce emocionální. Melodie se zdají vyrůstat a nečekaně kvést z nepřetržitých repeticí, přičemž Kohlstedt působí jako lehce nesmělý, ale přitom sebejistý mladý badatel hledající prameny hudby v jednoduchosti experimentu. Dokonce sám potvrdil, že první skladbu složil jako mladý kluk pouhým ťukáním na jednu klávesu a postupným přidáváním dalších vrstev. A přitom výsledek vůbec nezní experimentálně, největší avantgardou bylo ruční modulování strun klavíru. Kohlstedt uklidňuje, pomáhá se soustředit a udivuje zvukomalebnosti a filmovou atmosférou.

Lubomyr Melnyk je roztomilý starší pán, který si s radostí si užíval cestu vlakem do Prahy a barvy českého podzimu. Ale zároveň je to jedinečný skladatel, hudební teoreti, filozof a jeho koncert částečně působí jako fascinující přednáška charismatického profesora. Navíc pražské vystoupení bylo výjimečné v tom, že Melnyk hrál sólo, zatímco většinou je doprovázen druhým klavírem nebo předtočenou nahrávkou.

Už první skladba posloužila jako úvod k continuous music. Melnyk, tvůrce a mistr toho směru vážné hudby, vysvětlil, že vyžaduje využití technických limitů klavíru a použití jeho tří set kilogramů jako pěveckého sboru. Hudebník se stává celkem s nástrojem a extrémní rychlá technika indukuje podstatnou změnu v jeho těle. Společně s Kohlstedtem zahrál také skladbu, která spontánně vznikla v den koncertu a byla bližší ambientní neoklasice Nilse Frahma, který se ve srovnání s profesorským umem Melnyka může zdát nanejvýše talentovaným doktorandem. A jestli bychom hudbu Kohlstedta mohli popsat jako filmovou, Melnyk žádná adjektiva a srovnání s jinými médii nepotřebuje. Continuous music je čistým médiem samým o sobě a k vyprávění příběhu potřebuje jenom vlny zvuku a ovládnutí náročné techniky.

"I Love You" je v repertoáru Melnyka skladba velmi neobvyklá, protože je to opravdová píseň, dokonce zpívaná. Ve filozoficko-hudebním vesmíru má ale důležité místo, nejde o pouhou lásku k druhému, ale o podstatný element světa. Melnyk nakousl téma limitů vědy a poznání z hlediska transcendentní spirituality v lehce východním znění a zase ukázal univerzální propojení hudby, vědy, humanizmu a filozofie. Byl to ale jenom úvod ke korunní a finální skladbě "Windmills", definující continuous music.

Technický náročná, mechanická půlhodinová skladba maximálně využila možnosti klavíru a těla hudebníka. Jenom zvuk rekonstruoval fyzický proces hybnosti větrného mlýna, nabírání rychlosti a konfrontaci s destruktivní silou letní bouřky. "Windmills" obvykle vyžaduje doprovod druhého klavíru, tady zazněla docela unikátní sólová verze, méně chaotická a dovolující soustředit se na detaily, extrémní rychlost hry a narativnost sonického příběhu. I jak je to u Melnyka zvykem, centrální část skladby, odpovídající maximální rychlosti mlýna, má svou monotónností ukazovat, že i největší dokonalost vyžaduje k ocenění prvky imperfekce. Zničení a smrt, spojené s finální destrukci mlýna, má spíš evokovat smíření se s přirozeností konce a afirmací života.

Melnyk zcela naplnil původní význam slova universitas. Jeho koncert je zároveň vysoká škola, obousměrné propojení mezi učitelem a studentem, hudebníkem a publikem, ale taky zdůraznění všeobecnosti a univerzality hudby, vědy a filozofie. Zvuk vyrobený prsty génia je schopen položit nejdůležitější a nejpodstatnější otázky, a proto byl jeho koncert nejen hudebním, ale i intelektuálním zážitkem sezóny.