Nechť to zazní hned ze startu. Na Slashe se nechodí proto, že je to ten slavný kytarista z Guns N' Roses. Chodí se na něj proto, že je to člověk, který skutečně něco umí. Muzikant, který se ve svém oboru vypracoval mezi absolutní špičku a díky jehož virtuozitě je jeho vliv na rockovou historii nezpochybnitelný a navždy platný.

Přesto nebo snad právě proto byla holešovická Malá sportovní hala zaplněná jen z půlky. Nezájem českého rockového publika ve srovnání desítkami tisíc příznivců na koncertech Daniela Landy a Kabátu je až ostudný. A fakt, že dorazivší fanoušci použili zdarma obdržené první číslo časopisu Rock & All jako deštník při čekání na odbavení před halou je politováníhodný jakbysmet. Naštěstí je to ale asi to jediné, co lze čtvrtečnímu večeru v Malé sportovní hale vytknout. Čekání v dešti sice mohlo leckomu pocuchat nervy, ale speciálně dovezené bezpečnostní rámy u vchodu kvůli zvýšení bezpečnosti vzhledem k nedávným událostem v Paříži jsou logickým a pochopitelným opatřením, které kvitujeme s povděkem.

Sotva rok fungující předkapelu RavenEye si Slash vybral dobře, do dramaturgie večera zapadala svou kombinací hard rocku a blues skvěle a po jejím setu plném dlouhých kytarových sól a solidních ječáků si v Praze získala první fanoušky. Úspěšnějším Rival Sons, Blues Pills a Kadavar tak v britském Milton Keynes roste konkurence.

Slash se svou partou na pódium nastoupil tak, jak ho všichni známe. V klobouku, se slunečními brýlemi a oranžovým Les Paulem kolem krku. Z ikonických poznávacích znamení chyběla jen cigareta v koutku úst, ale tu už Saul Hudson típl pár let nazpátek. Během poctivých dvou hodin, které českému publiku věnoval, toho mnoho nenamluvil, ale kytary, které během něj vystřídal, řekly všechno za něj. Řezavé tóny i kvílející sóla patřily k největším kladům jeho vystoupení a když si v jeho závěru vzal kvůli "Anastasii" dvoukrkou kytaru nebo stejně jako před pár lety v Lucerně jedno ze sól protáhl na dobrých deset minut, musel o svém umění přesvědčit i ty poslední pochybovače.

Že Myles Kennedy patří díky svým čtyřem oktávám v rockovém světě mezi pěvecky nejschopnější, to se, minimálně za našimi hranicemi, dávno ví. I tak byste ale v Malé sportovní hale našli lidi, kteří se přišli podívat na "toho mlaďocha, co má nahradit Axla". Ať už jste ale pětačtyřicetiletého tenora známého z formací Cosmic Dust, Citizen Swing, The Mayfield Four a hlavně České republice se kdovíproč dlouhodobě vyhýbajících Alter Bridge, v nichž se Kennedy s bývalými členy Creed plně realizuje, znali dříve či jej viděli poprvé, chtě nechtě jste před jeho schopnostmi museli smeknout. Sympaticky a pokorně působící zpěvák čekal na své místo na slunci dlouhá léta a bylo na něm vidět, že si aktuálního úspěchu i dobré odezvě publika nesmírně váží. Proto pokud zrovna nebral dech svůdně dráždivou prezentací "Black Rain" s klouzavým refrénem či neprodával šíři svého hlasového rejstříku v úchvatně klenuté "Starlight", všímal si fanoušků v prvních řadách a když jej některý z nich zaujal, rád na ně ukázal prstem a familiérně dal palec nahoru.

Oproti minulému pražskému vystoupení, ale třeba i červnovému koncertu na německém Rock im Parku se tedy mnoho nezměnilo, kdo si ale zaslouží zvláštní vypíchnutí je basák Todd "Dammit" Kerns. Že zakladatel kapel Static In Stero a Sin City Sinners umí i slušně zpívat a ve Slashově podniku tak dokáže zaskočit jak Lemmyho Kilmistera v "Doctor Alibi", tak Axla Rose v klasice "Welcome To The Jungle", to už jsme na předchozích koncertech viděli. Tentokrát byl však Kerns nesmírně dobře naladěn, vydatně se věnoval publiku, které buď hecoval nebo mu naházel snad celou hrst trsátek a když už dostal prostor zazářit, ukradl si pódium pro sebe. Právě jeho výkon tak patřil k největším highlitům večera.

To vůbec největší nadšení ale nastalo až s prvními tóny "Sweet Child O' Mine" a závěrečné sprše konfet v "Paradise City", protože ani po více jak čtvrtstoletí od svého vzniku nezestárly ani o notu a jejich pozitivní náboj funguje stoprocentně i v roce 2015.

Není to tak dávno, co médii prolétla zpráva, že se Slash a Axl Rose usmířili. Zdali to přinese návrat jedné z nejslavnějších rockových skupin všech dob je sice v tuto chvíli těžké předjímat, pokud by to ale mělo znamenat konec aktuálního projektu s Kennedym a spol., jsem zásadně proti. Pražský koncert byl totiž i přes nepříliš dobré ozvučení ukázkovým příkladem, jak by zresuscitování dávných hitů Guns N' Roses mělo vypadat. Vkusně, profesionálně, s radostí všech zúčastněných i novými peckami v záloze. Uctivá poklona.