Fronty, fronty, fronty. Stále ještě novotou vonící Forum Karlín má sice pověst sálu s kvalitním zvukem, ale ať tam vyrazíte na jakoukoliv akci blížící se vyprodání, frontám se nevyhnete. Jsou všude: před vchodem, u šaten, u toalet i u stánků s pitím. Člověk se pak prostě musí zarazit nad tím, jak důkladně jej securiťáci u vchodu šacují, aby zjistili, zda s sebou náhodou nemá alespoň hlt vody. Ne snad že by prohledávání batohů bylo na kulturních akcích něčím ojedinělým, ale pořádáte-li koncert The Prodigy, kde z povahy hudby většina lidí vydá spoustu energie a tekutin z těla v prostoru, kde se prostě nedá zařídit, aby se žíznivý návštěvník dostal k vodě včas, stálo by za to popřemýšlet nad tím, že zisk není všechno.

The Prodigy se na česká pódia vrátili s úvodní peckou "Breathe", u níž si jistě velká část přítomných vybavila své dětství, kdy strašidelný klip s aligátorem a spoustou nechutného hmyzu sledovala s hrůzou, ale i nefalšovanou fascinací v očích, v nejlepších časech hitparády Eso. Tvar pavouka ostatně dostala i světelná konstrukce nad jejich deštníky vybaveném a o poznání skromnějším pódiu, než na jakém jsme je mohli vidět třeba na červnovém Rock im Parku v Německu. I tak ale zůstala světelná show ohromující a pokud jste nezůstali v kotli, je dost možné, že jste na pětičlennou skupinu přes oslepující zář reflektorů vlastně ani moc neviděli. Mimochodem - věděli jste, že na basu hrál Rob Holliday známý z působení v kapele Marilyna Mansona?

Vlčí smečka postavila setlist zejména na nové desce "The Day Is My Enemy" a tak byly starší hity jako "Omen", "Voodoo People" nebo "Firestarter" skoro vždy z obou stran rámovány novinkami. Ze stále ještě čerstvého výlisku tak zazněly například singly "Nasty", "Get Your Fight On", jedovatě znějící titulní song či jednoznačně vyčnívající masakry "Wild Frontier" a "Roadblox", které můžeme snadno označit za vrcholy večera. Došlo ale i na slabší momenty s kousky "Rok-Weiler" nebo "Wall Of Death".

Pokud jste už někdy v minulosti na koncertě The Prodigy byli, těžko vás mohlo něco překvapit. V upnutém nátělníku pařící tahoun Maxim Reality do publika solil své tradiční hlášky "Where are my Prodigy people?" "Where are my fucking warriors?" a za hromadou kláves a všelijakých krabiček se do rytmu svíjel Liam Howlett, hlavní mozek formace. Ikonickému Keithu Flintovi už ale v jeho šestačtyřiceti letech bohužel začínají docházet síly. Znát to bylo jak na jeho nasazení na pódiu, tak častým pauzám k vydýchání se v zákulisí, což zamrzelo zvláště ve chvíli, kdy se sálem rozezněly první tóny hymny "Smack My Bitch Up". Do té doby vesele mosh-pitující kotel se na Maximův povel před posledním refrénem zklidnil a přidřepnul k zemi, aby s jeho nástupem mohl rozpoutat pravou raveovou párty. Zběsilá "Take Me To The Hospital" večírek v rytmu breakbeatu, big beatu a dravé elektroniky ukončila.

Pro zmlsané hudební redaktory, kteří jsou zvyklí vídat skupinu z kotle na Rock For People či na rukou osmdesátitisícového davu, se pražský koncert pro pětitisícové publikum pochopitelně zařadil mezi ty trošku slabší, ale kdo na The Prodigy vyrazil třeba úplně poprvé, musel odcházet nadšen. Britská elektronická legenda totiž ve Foru Karlín odehrála svůj standard a ten je oproti konkurenci ještě pořád setsakra vysoko.