Úterní večer v pražském NoDu byl samozřejmě výjimečný a jako křest alba "Until The Sky Bends Down" sliboval něco navíc. Tím navíc byl především doprovod náročně talentovaného bandu a smyčcového kvartetu, Markéta Foukalová z Lanugo v roli hosta a pochopitelně sama ceremonie křtu cédéčka. (Mimochodem, v žádné jiné zemi jsem na tradici křtu alb nenarazil, v Praze to vypadá jako běžná a pro mě fascinující praxe.) Celek doplnila supportujicí Agu, kterou doprovodil kytarista Viktor Chomiak, hodně závislá na používání kytarových efektů, díky tomu se místy spíše soustředila na kreativitu vytváření atmosféry než na instrumentální virtuozitu. Přesto ve zdejším tmavém komorním prostředí úspěšně naladila publikum.

Od prvních taktů "Salvation" zmíněný prostor zdál se být mnohem větší, plnější a naprosto vyplněný úžasnou osobností Jamese Harriese a bezchybným výkonem jeho doprovodné skupiny. Postupně během koncertu hudebníci odcházeli ze scény, až James zůstal sám s kytarou. Co je důkazem velikosti umělce? Stejná intenzita a emotivnost vystoupení, kdy je na pódiu zcela osamocen, nebo s celým ansáblem. Do konce večera se kruh koncertu postupně uzavřel, na pódium se vrátil kompletní Harriesův band a pak i kvartet. Hrálo se nejenom z novinky, ale byly představeny i písně zcela nové, které dokonce za běhu mění své názvy.

V dnešní době, kdy většina dodatečných zvuků je přeprodukovaná, samplovaná a digitálně přehrávána, nebo když znění desek je skoro netransformovatelné pro živou podobu, je pak možnost uslyšet Epoque Quartet skutečně osvěžujícím a výjimečným zážitkem. Výběr spoluhráčů, který se povedlo Harriesovi ustálit nejenom na samotné natáčení alba, dělal dojem střetu velkých talentů a přirozeného dorozumění. Rytmická sekce v sestavě Jakub Vejnar a Jan Janečka přidávala hudbě Jamese nutné hustoty, klavír Jana Steinsdörfera jemné diverzity a konečně Josef Štěpánek je za dlouhou dobu nejvíc zvukově nápaditým kytaristou, jakého jsem v Čechách slyšel. James Harries nebyl rozhodně osamoceným hrdinou tohoto večera.

"Until The Sky Bends Down" bylo skromně pokřtěno minerální vodou Vincentka, jež prý pomáhá každému zpěvákovi a každý ji zná, byla v tom možná i určitá symbolika a potutelný úsměv Jamese. Hlavně se však hrálo - sice netradičně - přesně dle nalajnovaného setlistu, což mu mohlo drobet svazovat ruce, ale nikterak to nedal na sobě znát. Album tak odeznělo celé, včetně rozsáhlé "The Hillside". Sál zcela utichl při komorních "Where Does The Magic Go" a "Lay Down Beside Me". Po rozjetém finále, sestávajícím z načechrané "Your Love", cválající "Tell Me What You Have To Lose" nebo nakažlivé krásky "Shooting Star", nikdo nechtěl Jamese vesměs pustit z pódia. Škoda oné policejní hodiny, která smrskla přídavky do minimálního množství.

Síla jeho hudby je nejen v jeho přirozenosti a emotivnosti, ale především v nadčasovosti. Písně Harriese se klidně mohly narodit kdykoliv a jakkoliv na nepředpokládaném místě, přesto si drží jasnou tvář a jeho nezaměnitelný rukopis. Prostě jednoduchý zázrak prostého, nápaditého, kvalitního a nenuceného songwritingu. Navíc půlka úspěchu Jamese je jeho charakter a smysl pro nakažlivý humor. Celkově to vytváří pocit spoluúčasti na koncertě a živé interakci mezi interpretem a publikem, které nenechají ani vteřinu prostoru pro nudu nebo únavu. Typický, až značkový harriesovský kontrast mezi jeho melancholickou hudbou a spontánními vtipy je tím, co by asi nejvíc mělo nalákat k účasti na jeho jakémkoliv chystaném vystoupení. Protože asi jediné místo zajímavější než koncertní sál během vystoupení Jamese Harriese je uvnitř jeho hlavy.