Jestli vystoupení Motörhead v Plzni něco ukázalo, pak zejména fakt, že se na Rock For People pravidelně sjíždějí hlavně fanoušci konkrétních skupin, zatímco příznivců Rock For People jako takového, kteří na festival jezdí bez ohledu na aktuální line-up, tolik není. Smutnou pravdu jste v průběhu sobotního podvečera mohli přehlédnout jen stěží. Oproti pátku byl v areálu možná i dvojnásobek návštěvníků a od prvního pohledu se jednalo jen a pouze o fanoušky Lemmyho Kilmistera a spol. Nových, ale i značně sepraných triček a motorkářských vest s ikonickým logem skupiny bylo v prostorách papíren nepočítaně a věkový průměr návštěvníků se ze zhruba dvacetiletých studentů zdvojnásobil. Stejně tak bylo evidentní, že jakmile koncert skončil, fanoušci areál opustili tak rychle, že bylo na Rock For People zase trochu dýchatelno.

Samotný koncert pochopitelně začal tradiční větou "We are Motorhead and we play rock 'n' roll!" a po ní už se zhusta naplněným prostranstvím rozezněly písně "We Are Motörhead", "Damage Case", "Stay Clean" a další. Původem londýnská skupina bezpochyby patří k legendárním kapelám, které definovaly žánr heavy metalu a speed metalu, byť frontman sám říká, že hrají hlavně rock 'n' roll, a zcela určitě jí právem náleží veškerá ocenění, která za svou čtyřicetiletou kariéru posbírala. O síle jejího odkazu tedy rozhodně není sporu.

Co je však tématem k diskuzi, je současná koncertní forma muzikantů. Její hodnocení totiž velmi závisí na očekávání konkrétního návštěvníka. Jestliže jste k jejich show přistupovali jako k nespoutanému rockovému koncertu, který vás sejme silnými melodiemi a energickým výkonem, a čekali opulentní rockovou hysterii známou z koncertů dřívějších headlinerů RFP, jakými byli třeba The Killers, Muse nebo Biffy Clyro, nejspíš jste odcházeli silně znechucení.

Jakkoli totiž výkony jedenapadesátiletého bubeníka Mikkeyho Deeho a čtyřiapadesátiletého kytaristy Philla Campbella nezklamaly, hlavní tahoun večera to projel na plné čáře. Ač to může znít krutě, bezmála sedmdesátiletý Kilmister už na to prostě nemá. Jeho zpěv, dá-li se to tak vůbec nazvat, zcela postrádal agresivitu a drajv známý ze studiových nahrávek (a to i těch pozdních, jakou je třeba výborná "Aftershock"!) a artikulace byla natolik mizerná, že se většina písniček slila do nesrozumitelného huhlání. Motorkářským příměrem to tak spíš než jízdu na harleyi připomínalo rezavou škytající jawu.

Pakliže jste ale ke koncertu přistupovali s realistickým očekáváním a vědomím toho, že od člověka se sedmi křížky na krku nemůžete čekat zázraky, mohli jste ve výkonu Motörhead přece jen nalézt zalíbení. Nutno říct, že takových návštěvníků byla většina, neboť si nešlo nevšimnout, jak radostně fanoušci kapelu přijali. Ať už zněly areálem hity jako "Doctor Rock", "Going To Brazil", nebo nepatrně klidnější "Lost Woman Blues", bylo znát, že je diváci znají a nepřišli jen na obligátní dvojici "Overkill" a "Ace Of Spades". Mimochodem, díky druhé jmenované kdysi Lars Ulrich založil Metallicu.

Spíše střídmá světelná show nedávala prostor k nějakým dech beroucím audiovizuálním orgiím, jakmile ale kytarista a bubeník spustili svá sóla, k nasycení to stačilo. A nikdo přitom neřešil, že se na pódiu plném odposlechů skví slovenská a nikoliv česká vlajka.

Motörhead zkrátka odehráli, jak nejlépe momentálně dokážou. A i když by jejich dnešní forma srovnání třeba s Iron Maiden, Metallicou nebo Def Leppard nesnesla a i když myšlenky na to, zda přece jen nebýt soudní a nezabalit to včas, jsou na místě, pořád v jejich prospěch hovoří radost z toho, že jsme je v České republice mohli ještě zažít. Ač to už asi bylo naposledy.