Legendární jazzový pianista Herbie Hancock nekoncertuje v Česku zrovna často. Poprvé tu byl ještě za totality v rámci Mezinárodního jazzového festivalu, podruhé v roce 2005 jako host Pražského jara a nyní si pro svoji třetí zastávku vybral JazzFest Brno, který se díky němu protáhl z jara až do podzimu. Jeho vystoupení se uskutečnilo v příjemném prostředí Městské haly Vodova, která má poněkud zvláštní konfiguraci hlediště po dvou stranách. Díky tomu bylo velké pódium, na které krátce po tři čtvrtě na osm přišel jako první bubeník Vinnie Colaiuta, umístěné v rohu a mírně napříč.

O samotný úvod koncertu se tedy postaraly pouze bicí, k nimž se po chvíli přidala baskytara Jamese Genuse, po chvíli i Lionel Loueke se svojí kytarou a nakonec se za velkého aplausu připojil i sám Herbie Hancock. Společně pak rozjeli úvodní "Actual Proof", kde se prolínaly jednotlivé nástroje ve vedení a toto střídání eskalovalo až k prvnímu klavírnímu sólu, v němž Hancock za střídání klasického piána a elektrických varhan předvedl, že se stále hlásí k jazzové avantgardě a progresi.

Hned po úvodní skladbě představil své doprovodné trio, o němž hned v úvodu prohlásil, že jsou to ti nejlepší muzikanti, které zná. Zároveň uvedl i další skladbu v pořadí, více jak půlstoletí starou "Watermelon Man", u níž sám podotkl: "Je pouze jediný způsob, jak hrát tyto staré skladby stále dokola. Hrát je pokaždé jinak. A v tom je kouzlo jazzu." Aby toto tvrzení náležitě potvrdil, uvedl ji směsicí filmovo-hiphopových efektů, které prozradily, že s každým syntetizátorem má propojený tablet. Tak se v průběhu celého koncertu staral o další hrátky se zvukem. I tímto dokazoval, že ve svých sedmdesáti čtyřech letech neustrnul v hudebním vývoji, stále jde s dobou, proniká i do moderních technologií a s nimi se stále snaží objevovat nová zákoutí jazzové hudby. Navíc je i v tomto věku stále velmi vitální, energický a dokáže si z něj dělat legraci, jako třeba ve chvíli, kdy si připojoval odposlechy, chvíli se zaposlouchal a pak pouze suše konstatoval: "Pořád ještě tluče."

Během koncertu Herbie Hancock nestřídal pouze klasický klavír a elektrické piáno, ale i klávesy přes rameno, a dokonce si na chvíli vzal vokodér. Stejně jak přecházel mezi instrumenty, podobně měnil i jazzové styly. Většinu času vládl electro jazz, ale dostalo se například i na hard bop, fusion, jazz-funk a jazz-rock. Sám Hancock neztratil nic ze svého muzikantského umu a neustále udivoval diváky dokonalou rytmikou, prstokladem a entuziazmem. K tomu všemu měl i skvělé partnery v obou kytaristech. Přesto se jeden z nich zapsal u publika o něco výrazněji než ostatní.

Lionel Loueke totiž dostal v rámci vystoupení prostor zcela pro sebe. Díky tomu jsme se společně s jeho kytarou a hlasem mohli na chvíli přenést na černý kontinent do Afriky. Je naprosto neskutečné, jakým způsobem dokázal za pomoci jednoduchého elektronického zkreslení použít hlas tak, že vytvářel iluzi vícečlenného sboru plného melodické harmonie a charakteristických efektů vytvářených jazykem a bůhvíčím ještě. Zároveň pomocí různého bubnování, ťukání, poklepávání i drnkání na kytaru utvářel zvuk podobný africkým nástrojům. Spojením vznikl velmi sugestivní styl a nezapomenutelný hudební zážitek, který obecenstvo odměnilo dlouhotrvajícím hromovým potleskem.

O vrchol koncertu se postarala "Cantaloupe Island", během níž došlo znovu na sóla všech hudebníků. Bohužel s nimi přišel i jediný nepovedený moment Hancockova vystoupení, za který ale on sám zřejmě nemohl. Během jeho vlastního partu totiž Vinnie Colaiuta řezal vytrvale do činel takovým způsobem, že Hancockovo piáno takřka přehlušil a působil bolest hlavy. Jak se o několik minut později ukázalo, celkový dojem tím rozhodně nezkazil. Alespoň soudě dle reakce publika po odchodu všech muzikantů. Herbie Hancock bouřlivému publiku vyhověl a vrátil se, aby zahrál ještě slavné "Rockit" a "Chameleon". Obě absolvoval už čistě s klávesami zavěšenými na krku a ve finále zvedl celou halu ze židlí. Ačkoli nebylo překvapivě vyprodáno, ohlušující aplaus tomu neodpovídal. Všichni členové kapely během něj obdrželi velké kytice a jako správní gentlemani je v průběhu děkování rozdali přítomným dámám. Poté už definitivně zmizeli v zákulisí a veškeré snahy o ještě další přídavek záhy utla produkce koncertu rozsvícením světel v sále.

Herbie Hancock během dvouhodinového koncertu dokázal, že i přes svůj věk rozhodně do důchodu nepatří, stále má jazzovým fanouškům co nabídnout, a i když hraje starší skladby, stále je dokáže organicky rozvíjet do nových forem. Minimálně na těch pár hodin kraloval Brnu a nadšení z jeho koncertu vydrží určitě alespoň do příštího jara, kdy JazzFest přivítá další hvězdy jazzové scény, jakými Dianne Reeves, Chick Corea a Bobby McFerrin bezesporu jsou.