Nechystáte-li se zrovna dědit významné jmění, je smrt kohokoli v okolí v každém případě smutná záležitost. Až na některé výjimky lze na ni reagovat dvojím způsobem - tesknit, nebo oslavovat život zesnulého. Asi nejpřirozenější je, když si v průběhu času projdete oběma stádii. Nejinak je tomu i v případě Sarah McLachlan, která ovšem v případě svého otce více vzpomíná, než by se utápěla v hořkostech a žalu, a propisuje se to i na jejím posledním albu "Shine On". Stále je na desce také cítit melancholie z rozvodu, nicméně tím hlavním, co cítíte po poslechu celé nahrávky, je především naděje.

Nejlépe její vztah k smrti otce asi vystihuje "Song For My Father", který svým kytarovým motivem a částečně i aranžmá jako by vypadl z pera Paula Simona a Arta Garfunkela. V poměrně pozitivním duchu tady vybublávají na povrch vzpomínky a věci, které člověk nikdy neřekl a říct měl nebo chtěl. Je to melodicky i textově neskutečně silná písnička. Podobným směrem se ubírá i sympatická, rockově laděná "Monsters", kde zpěvačka vzpomíná na své dětství a na příšery číhající pod postelí, které její táta zaháněl. Vztah k otci se celým albem prolíná jako tenká červená linie; v některých momentech více, v některých ovšem jen neznatelně.

Sarah McLachlan se na hudební scéně pohybuje už více jak čtvrt století a těžko od ní čekat nějaké nové stylové přemety či alespoň obraty. Její naprosto signifikantní styl už navíc takto stojí na základech vícero žánrů, takže by se dalo čekat, že v tom bude pokračovat i nadále. V podstatě ano, avšak když budete oněch jedenáct písniček poslouchat jen trošku soustředěně, zjistíte, že na "Shine On" ony žánrové základy vystupují více nad zem, než tomu bylo na předchozích deskách. Jako by najednou folkové písničky byly opravdu folkové, ty rockové jsou říznější. Náhle zjistíte, že v "Surrender And Certainty" slyšíte vlastně daleko více jazzu než folku a přistihnete se, že se elektronickými náboji a kytarovým zvukem přesouváte blízko k ceněné "Fumbling Towards Ecstasy" a vůbec k tomu, jakým způsobem skládala hudbu v devadesátých letech. Po méně výrazné "Laws Of Illusion" je navíc zpět i její melodický a hitový cit. A to nemohu nezmínit, že v závěrečně "The Sound That Love Makes" s pomocí ukulele a ruční rytmiky objevuje zcela nový zvuk.

Oproti již zmíněnému předchůdci je "Shine On" daleko dynamičtější a rozmanitější, a to i přes to, že je postavené spíše na pomalejších skladbách. Jednou z příčin může být i velmi povedená aranžmá a produkce, kde se zvuk celého alba daleko více podobá koncertní podobě. Krásně je to slyšet například na zvuku různých druhů kytar, kterých zpěvačka sama a její doprovodní muzikanti používají opravdu hodně. Co naopak zůstalo svým způsobem stejné, je její léty vypilovaný a vycvičený zpěv, který během momentu umí vyšplhat k výšinám a hned následně opět spadnout do hloubek. Tyto, chtělo by se říct, unikátní přechody jsou tím, co Sarah McLachlan dokonale odlišuje od jiných zpěvaček a co s každou další deskou získává na síle a originalitě. Ještě pořád, i na osmé desce po čtvrt století kariéry.

Sarah McLachlan své fanoušky napínala dlouhé čtyři roky, ale čekání se jim vyplatilo. "Shine On" je návratem na tu správnou vlnu - silné album s výbornými melodiemi, patřičně a umně dávkovanými emocemi nejrůznějšího druhu a špetkou zvukových a žánrových inovací, které nahrávku posouvají do dnešní doby, aniž by to jakkoli narušilo to, pro co ji mají její příznivci rádi bez ohledu na to, na jak dlouho se odmlčí.