Pravda, k umístění na vrcholu amerického albového žebříčku pomohl fakt, že deska "Hypnotic Eye" byla dána ke každé vstupence na aktuální turné Toma Pettyho & The Heartbreakers. To ovšem nic nemění na zaslouženém úspěchu. V bookletu alba je u každé skladby uveden den jejího nahrání, z čehož je patrné, jak si Petty a Srdcerváči dali s přípravou kolekce načas. Tato pečlivost během delšího časového úseku se odrazila v mimořádné vyrovnanosti celé nahrávky, která drží pohromadě jako pevný monolit. Ovšem s ostrými hranami.

Petty, dle data narození v důchodovém věku, je stále ve výborném skladatelském rozpoložení i skvělé interpretační formě. Až na dvě-tři spíše melancholické výjimky se ve svých nových písních kriticky vyjadřuje ke stavu společnosti. Je břitký v pohlížení na současnou Ameriku - není to ani tak politický komentář, jako spíše vyjádření znechucení a deziluze z toho, kam směřuje nejmocnější země světa a jak myslí a chovají se Američané.

Tato témata si žádají poněkud ostřejší hudební vyjádření. Petty si sice zachovává svůj typický cit pro melodie vycházející od Byrds a Beatles, jen k nim nyní přidává bodavé kytarové riffy. V "Power Drunk" se nejvíce projevil návrat ke zvuku sedmdesátých let a riff "Shadow People" dá vzpomenout na Wings. "Burnt Out Town" by se bluesovou náladou hodil na minulé album "Mojo". A samozřejmě tu jsou písně, jež při poslechu v autě nenápadně nutí sešlápnout plynový pedál trochu víc ("Fault Lines" s nakažlivou basovou linou nebo její dvojče "Forgotten Man").

Zloba a rozčarování jako nosná témata alba jsou zjemněna ve dvou písních stárnoucího muže. Obě krásné skladby "Full Grown Boy" a "Sins of My Youth" se odchylují od řízného rocku skoro až ke swingu a místo všudypřítomné skepse představují nostalgickou vzpomínku na dospívání a lásky z dávné minulosti. Možná jako smířlivou protiváhu k neklidné současnosti.