Všichni znavení koledníci evidentně do Lucerna Music Baru nikterak nechvátali. Z kraje to totiž vypadalo na velmi tristní účast, která se ale naštěstí s přibývajícím časem zlepšila. Drobet na to ale doplatili Deaths, kterým až tolik lidí pozornost nevěnovalo a na scénu nastoupili za ruchu okolí, téměř bez povšimnutí. Jejich synthpop zahalený do zasněně melancholických pocitů se lehce tetelil prostorem a nabíral na spontánnosti daného momentu. Každou skladbu (pravděpodobně z chystaného épéčka) uvedla krátká předehra, jež tuto syntézu drobet bortila a Igor Bruso se svou kytarou a klávesami utápěl v tomto vlnění. Místy byl jeho zpěv zcela potopen a na venek se drali pochybnosti, jak to bude se zvukem Cut Copy (ten nakonec dopadl mnohem lépe). Deaths si však po tu půlhodinku udrželi svou tvář a jsem zvědav, jak bude vypadat studiová podoba zmíněné kratší prvotiny.

Parta okolo Dana Whitforda to chytla za zcela opačný konec a od prvotních taktů začala do publika pumpovat energii, kdy s jistotou sázela jeden singl za druhým. Prim setlistu hrála zatím poslední deska "Free Your Mind", rovnováhou ji ale byla asi nejvlídněji přijatá selekce skladeb z "In Ghost Colours" (soudě dle zpívajících slečen stojících vedle mě). Zbytečně moc zatracované "Zonoscope" si své pozice naštěstí uhájilo, zcela v zákulisí zájmu však zůstal debut "Bright Like Neon Love", z kterého byla skoro omylem vytáhnutá hitovka "Saturdays" jako jediný zástupce. Kromě Dana byl hlavním pařícím strhávačem kytarista Tim Hoey, který se bavil na plné obrátky a nechával se strhnout jakýmkoliv podmětem (spatřeným, slyšeným). Snad jen škoda, že videoprojekcí bylo velmi poskromnu, mohla to být mnohem pestřejší show.

Takhle Cut Copy vsadili do hry hlavně to nejpodstatnější - svou hudbu. V živém provedení (s bicími Mitchella Scotta a baskytaristou Benem Browningem) má tento čtyřčlenný ansábl mnohem živelnější drive a Dan Whitford je jeho dirigentem. Sice toho moc nenamluví, ale vše tlumočí svými gesty. Pak stačila úvodní dvojice "We Are Explorers" a "Take Me Over" a kotel se začal prozřetelně rozjíždět na svou provozní teplotu. Maximální otáčky nastaly při "Hearts On Fire" a vyhajpované stopce hlavního bloku "Lights And Music". Rozjezd nepostrádal nic ze všech barev a nuancí "Free Your Mind", kdy do květinové psychedelie proplouvaly snadno rozpoznatelné a pro ně charakteristické popově melodické náběhy a strohé útržky samplingu. S kvapně uběhlými minutami se však do popředí dostávaly hypnotické rytmy a rázem tu byly všechny odrazy festivalu Summer Of Love v nejlepších dobách. "Let Me Show You Love" díky tomu sršela až sférickými halucinogeny, byla to nálož, která na albu "Free Your Mind" tolik nevynikne. Při remixově překopané "Need You Now" bylo patrné, že tyto sympatické Australany nechtěl nikdo pustit z pódia.

Cut Copy koncertně umějí, jejich set měl spád a směle vystavěnou koncepcí gradoval k hypnotickému finále. Žádný balast se nekonal, byla to pozitivní laděná injekce nálad ve víru květinové (bezstarostné) éry a tanečních beatů, poctivá retrospektiva hudebních vlivů pod poklicí jejich hudební alchymie. Je zcela jedno, kterou z dosud vydaných desek od nich máte nejraději, oni vám vždy stihnou vyrazit dech svou bezprostředností a donutí zahodit všechny chmury za hlavu, takové koncerty se nevynechávají, tak příště.