Večer ve vyprodané, rozpálené Inchebě otevřel písničkář James Walsh a během půl hodinky s akustickou kytarou, která už evidentně něco pamatovala, představil v obyčejné mikině a džínech pár skladeb. Třeba "Silence Is Easy" a "Four To The Floor" z repertoáru své původní a dnes už skoro zapomenuté skupiny Starsailor nebo novinky "We Could Try" a "Better Part Of Me" z připravované sólovky "Turning Point". Nevýraznost a zapomenutelnost celého setu ale nezvrátilo ani postupně se roztleskávající publikum, ani cover Britney Spears.

Tím spíš pak potěšilo, že zakrátko nato už za hlasité podpory všech přítomných nastoupili na pódium OneRepublic. Jásot však rychle vystřídaly rozpaky, neboť úvodní píseň "Light It Up" odstartovala s příšerným nazvučením a navíc téměř celá odezněla zpoza plachty oddělující muzikanty od diváků. I po jejím stažení ale úvodní nervozita setrvávala, protože komplikace s vyvážením všech kanálů na mixpultu sváděl zvukař i nadále, a tak si "Secrets" nebo "All The Right Moves" užili jen ti shovívavější. A že byla určitá míra tolerance od posluchačů vyžadována, potvrdil i principál Ryan Tedder, který měl v úvodní části koncertu problém písničky udýchat, pravidelně vynechával koncovky a do některých výšek se raději vůbec nepouštěl a přenechával je publiku.

Postupně se ale vylepšil jak zvuk, tak výkon frontmana - postavou drobný zpěvák si svým živelným projevem rychle získával sympatie, a tak fanoušci v prvních řadách brzy nemuseli jen zpovzdálí sledovat jeho vlající koženou bundu a krátké kalhoty nad kotníky, ale rovnou si se svým oblíbencem podávat ruce nebo se cítit výjimečně, když Tedder zaznamenal, že znají text, a jako známku pochvaly na ně ukázal prstem. I pěvecký výkon čtyřiatřicetiletého multiinstrumentalisty se od oranžově nasvícené "What You Wanted" znatelně vylepšil a rozjařené holešovické hale už nic nebránilo si své oblíbené písničky patřičně užít. Pravda, euforie ze strany kapely i publika nebyla ani zdaleka tak silná jako třeba při nedávné návštěvě Hurts, kteří se ve stejné hale předvedli v listopadu, nicméně i tak se zpívalo a tleskalo jedna radost, vždyť coloradská pětice tahala z rukávu hit za hitem častěji než Hitrádio Orion!

Ale dost žertů - ať chcete, nebo ne, OneRepublic byli vždycky spíše kapelou samostatně úspěšných singlů, než povedených a vyvážených alb, což nedávný přírůstek "Native" jen podtrhuje. Na rozdíl od desek však pražský koncert až na výjimky ("Can't Stop" nebo zvukařem zkažený cover "I Got A Woman" / "Gold Digger") naštěstí mnoho vaty nenabízel, a tak se diváci mohli soustředit převážně na známé melodie, které kapela sem tam přeleštila tu lépe, tu hůře pozměněnými aranžemi.

Kromě "Apologize", ze které autor bezpočtu hitů udělal nedotažené klavírní medley se "Same Love" a "Cry Me A River", se změn dočkala i "Good Life", které byl do refrénu vklíněn sampl "Midnight City" od M83 nebo výborný "Preacher", kterému kapela dala až bluegrassový nádech. Škoda jen, že z optimistické a velmi povedené "Life In Color" se v živém provedení stala potemnělá balada, která kromě pozměněného textu "Praha is like no other" neměla co nabídnout. Fanoušky z nejvěrnějších pak určitě zamrzela i absence "Say (All I Need)", "Mercy", "Marchin' On" nebo dupáku "Everybody Loves Me".

Ale co, soudě podle hlasitosti potlesku přišla většina publika beztak hlavně na "Counting Stars" a nutno říct, že jí to na pódiu osvíceném úhlednými kosočtverci opravdu slušelo. A kdo právě ostatním nestínil se smartphonem, mohl si konečně i trochu zaskákat. Mimochodem, právě tato skladba už v hitparádách předčila dokonce i "Apologize", což by pro kapelu mohl být dostatečně hlasitý signál, že její fanoušci nejsou na roztančené pouťové juchání z většiny stopáže třetí řadovky zvědaví a chtějí od svých oblíbenců klasičtější, pop-rockovou tvorbu. Snad je pánové na příští desce vyslyší.

Ale teď už zase zpět na místo činu. Zmínku si totiž určitě zaslouží ještě aktuální singl "I Lived", který teprve naživo pořádně rozkvetl, a kromě jeho dynamického předchůdce "Something I Need" je třeba vychválit i překvapivé zařazení dojemné balady "Come Home" z debutu "Dreaming Out Loud", která ani nemusela sbírat body promítnutím několika záběrů z Prahy - úplně stačilo, že vůbec zazněla. Po nejkrásnější skladbě z repertoáru skupiny už bylo úplně jedno, že finále obstaralo malé coldplayovské duo "Feel Again" a "If I Lose Myself", které při tom všem bubnování, dýmu a konfetám sice vypadalo skvěle, ale to bylo taky všechno. Emoce zkrátka nenahradíš.

I přes několik chyb to byl příjemný a povedený koncert. A byť je už teď zřejmé, že OneRepublic v žebříčku nejlepších koncertů roku 2014 figurovat nebudou, nezdálo se, že někdo odcházel domů výrazně nespokojený. A o to přece kapelám ve středním proudu jde, ne?