White Lies jsou prototypem kapely, na jejímž potenciálu se nikdy neshodne většina. Ta první je uctívá pro velmi sofistikované texty plné existenciálních témat a neskutečný náboj zpěvákova barytonu, ta druhá nad nimi láme raybanky kvůli hipsterským textům o smrti a podlehnutí gravitaci na koncertech. Kam tedy s nimi? Přiřadit je mezi čestné pokračovatele osmdesátkové tradice v čele s Joy Division, nebo je snad zamést na hromadu umístěnou za cedulí "Dívání se na špičky bot a nevzrušené máchání prádla už není in ani sexy?"

Reportáže ze tří dříve odehraných vystoupení v tuzemsku se v podstatě shodují, že trojice z londýnského Ealingu je doma ve studiu. Dokonce i natřískaný Lucerna Music Bar to viděl v roce 2011 naživo černě - a že se pánové o tak temný až ubíjející rituál rozhodně nesnažili. Stejný klub, o dva roky později - tlačenka jako poprvé, ruce nahoře, nohy ve vzduchu, publikum v nebesích a Harry McVeigh (viditelně) v ráji. Zakopanej pes se probudil a řekl: "Chce to čas a pop."

White Lies s novou deskou "Big TV" uzavřeli šestiletou depresivní kapitolu a otevřeli se světu. A vnitřní proměna byla znát i v neděli večer. Britové rozbalili své staré i nové ohromné refrény, které frontman glosoval několikerým vítězoslavným véčkem rukou nad hlavou. Takové prudké pohyby snad nikdo nečekal. Fronta ještě před několika desítkami minut meandrující podél Vodičkovy ulice až k ten den mimořádně čilému Václaváku propadla po napresování před, za a mezi sloupy okamžitě lživé vášni s temným sexy veršem "he said to lose my life or lose my love". Všechno po něm už je jen šílenství.

Píseň "There Goes Our Love Again" odstartovala čertovskou jízdu temnými hvozdy, ve kterých ale těžko zabloudíte. Hodinový set totiž nabídl hned několik hymen šamp(i)ónů, při nichž se přísně svraštěná obočí překlopila do mírných mističek. Zařazení popin "The Power And The Glory" a Princeova coveru "I Would Die 4 U" do syrového post-punk revivalového repertoáru neuvěřitelně bodlo. Ta druhá navíc ukázala White Lies ve zcela nové podobě. Bubeník Jack za xylofonem, Harry bez kytary frázující do úsečného synthpopového rytmu - člověk by snad uvěřil myšlence, že mu ve chvilce nepozornosti, již zavinil epesní laserový závoj nad hlavou, unikla rošáda večerních headlinerů za předkapelu.

Ta by asi rozevlátou píseň snesla lépe. I když těžko říct - losangeleské duo In The Valley Below zní současně i retro zároveň, stejně jako popově a přitom grungeově. V jednu chvíli zvuk Jeffreyho Jacoba a černovlasé Florence Welch Angely Gail s hlasem Shaniy Twain působí, jako kdyby se Katy Perry rozhodla proniknout do tajemství světa kytar. Jindy pár zase vybalí sebevědomou deerhunterovskou rytmiku. Až skončíte na pochybách, jestli ty jejich vintage hadry přece jen nejsou out. Pak se ale připomenou těžkopádné refrény s minimální fabulací a ukáže se, že slovo nemoderní vystihne zvuk dvojice poměrně přesně.

Nakolik je, či není v kurzu v druhé dekádě nového tisíciletí post-punkový revival, se dozvíte v připravovaném rozhovoru s baskytaristou Charlesem Cavem. Mimochodem s jedním z nejmilejších, nejcharizmatičtějších a - teď se podržte - nejupovídanějších muzikantů, s nimiž jsem se kdy setkala. Přestože se celou dobu na pódiu krčil ve svém introvertním krunýři a se zakaboněným výrazem ve vší tichosti rozmlouval se strunami. Jen při duetech s McVeighem vzhlédl k publiku. Jeho part ale skoro ve všech případech zabředl do zvukového guláše, kterým už jsou stísněné a členité prostory Music Baru proslulé.

Kdo se v předstihu podíval na setlist White Lies, mohl se připravit na to, že tenhle koncert bude srdíčkový. Britové ze svých tří dosud vydaných studiových desek vyzobali ty největší hity a nejsilnější melodie a sestavili snový seznam skladeb. "There Goes Our Love Again", "A Place To Hide", "Farewell To The Fairground", "Unfinished Business"... s "Death" před přídavky a "Bigger Than Us" na závěr. Co víc si přát. Oba singly odzpívali a odskákali posluchači od začátku do konce a u obou byl Harry bez sebe. Do provedení dal naprosto všechno a při refrénu druhé zmíněné skladby se nechal natolik strhnout emocemi, že jeho ruce bezděčně vystřelovaly vzhůru. Jako by jemu samotnému běhal mráz po zádech.

Po odehrání setu nešetřil děkovnými výrazy a nesmírně zářil. A taková byla celá show. Nikoliv syrová, chladná, statická, jak by možná mnozí předpovídali. Ale velmi pozitivní, mohutná a přitom skromná díky charakterům členů. Album "Big TV" před českým publikem obstálo. A pokud se tak stane celosvětově, příště si třeba na White Lies zajdeme už do velké haly.