Snad nikdy jsem neměl tak silný pocit, že kapela četla recenzi na desku, vzala kritiku v ní obsaženou za opodstatněnou a na dalším albu se z ní poučila. Ostatně, to není ani cílem recenzí a nikdo to ani nečeká. Každopádně u Mandrage a "Mojí krevní skupiny" jsem měl několik zásadních výtek: absenci producenta, nedotaženost (polo)písniček a odfláknuté texty. Přesně tyto položky skupina na nové desce "Siluety" vylepšila a ještě k tomu přidala posun v hudebním stylu. Novinka tak prostě nemohla dopadnout špatně, i když dokonalá a bez chyb samozřejmě není.

Na kapele je krásně vidět, jak se může proměňovat její vnímání posluchači při konstantním hudebním vývoji. Zatímco "Přišli jsme si pro vaše děti" a "Hledá se žena" nabízely v podstatě pop-punkový nápřah s jednoduchou instrumentací (čti jako hudba pro teenagery), minulá kolekce na jedné straně přišla s pár (otravnými) hitovými singly, na straně druhé ale přinesla v Česku nezvyklou práci s elektronikou a kompozicí skladeb (čti jako hudba pro teenagery, ale i další, náročnější posluchače). Nové album je pak klidnější a mnohem více hudebně zajímavější (čti jako už si z nich nemůžeme dělat srandu, protože by si srandu mohli dělat oni z nás, a právem). Konečně za uši už také netahají texty. Sice nejsou hravé a objevné, ale plně odpovídají hudební složce.

Dohled producenta Ecsona Waldese je na celé desce výrazně slyšet a můžu mu jen zatleskat k tomu, že dělá to, co má producent opravdu dělat - vytáhnout z kapely to nejlepší, nenechat je něco odfláknout a vycizelovat zvuk do moderní podoby. Pepa Bolan s malou výpomocí od ostatních donesl silnou sbírku skladeb, z níž jako nejslabší se jeví pilotní singl "Na dlani". Titulní "Siluety" pak v kombinaci se skvělým videoklipem posluchače buď přesvědčí, že vše je jinak a lépe, nebo už je nepřesvědčí nic. Tento singl ale pravděpodobně přinutí jejich dávné příznivce, kteří by chtěli návrat k rychlým vypalovačkám, aby nad nimi definitivně zlomili hůl. Tohle jsou opravdu úplně jiní Mandrage, kteří mohou staré fanoušky ztratit, ale nové získat.

Celkové zvolnění a důraz na aranže samozřejmě neznamená, že by kapela nedokázala trošku přidat a udělat říznou hitovku. Příkladem jsou třeba úvodní "Černobílá" nebo "Bezbarvej oheň", i ty jsou ovšem daleko od jednoduchých vypalovaček, jaké hráli kdysi. Mnohem víc jim ale sluší spíše taneční poloha jako třeba v "Tanči dokud můžeš" či naopak uvolněná akustická pohoda v závěrečném "Porcelánu".

Z nové desky Mandrage jde poznat, že se kapela chtěla někam posunout. A díky bohu se jí to povedlo. Škoda jen, že ruku v ruce s hudebním a textovým zráním nejde i zpěv frontmana Víti Starého. Jeho obyčejný projev, který místy sklouzává do čirého amatérismu, je v některých atmosféričtějších částech alba až v kontrastu a zbytečně hudební složku snižuje.