Když se z mlh, jež se převalují nad spícím Máchovým jezerem, před dvěma roky vynořil Kittchen, tajemný kuchař v masce, nikdo ho neznal. Postupně ale učarovával dalším a dalším lidem, kteří si v jeho syrových a na koleně připravených tracích z vynikajícího "Menu" našli to své. Dva roky nato je Kittchen - alespoň co se nazávislé hudby týká - uznávanou postavou a na "Radio" se čeká s napětím. Oprávněně. Všechno je totiž jinak. I když poselství zůstává.

Zatímco "Menu" vzniklo DIY formou tajně a hodně rychle, "Radio" se rodilo velmi dlouho a skladby si procházely přirozeným vývojem. Kittchen občas koncertoval, někdy sám, jindy s kapelou. A na jeho vystoupeních se mezi "Mlhu", "Půlkou chlapa" či "Medvědím steakem" začaly objevovat další kousky. "Berlin", "Pod Prahou", "Fotr", "Řež", "Až se znovu narodím". Do studiové podoby ale oproti té live prošly ještě další, významnou evolucí.

Rozdíl mezi "Menu" a "Radio" je díky tomu všemu markantní. Je to podobné, jako když si pustíte "Kalte Sterne" a následně "Alles Wieder Offen" od Neubautenů (na které dost možná chodila i Ulrike). Zůstává stejná duše, poetika, nálada. Zůstávají invence i hravost, schopnost dobře a nenuceně experimentovat. Zůstává přirozené písničkářství, které se stejně vždy pod slupkou všech experimentů skrývalo. Vždy ale tak, aby se nakonec dostalo na povrch.

Vzhledem k okolnostem (kapela, čas na přípravu) tak "Radio" může být pestřejší. A fakt je. Na jeho ploše, naprosto ideální pro dobu walkmanů (přesná půlka devadesátky), se toho děje tolik, že i sebečastější poslech nepovede k oposlouchání. Kittchen rád sbírá nejrůznější zvuky a ty pak umí používat. Hraje si s nimi a ony pak fungují jako nové nástroje, spouštějí nové asociace a leckdy, nebo spíš často, ani nevíte, odkud pocházejí. Nejde tedy o prvoplánové polopatické a jednovrstvé vyprávění, ale o přesný opak, čímž zůstává výrazný prostor pro posluchačovu imaginaci. Vedle toho je tu samozřejmě i vliv ostatních členů kapely, kde vedle Tomáše Neuwertha výborně funguje i trombón Martina Galii (třeba skvělá pasáž ve "Fotrovi").

Kittchen je tak přirozený vypravěč, tak dobře si všímá věcí kolem sebe, že mu vše do puntíku věříte. A dost možná s ním souzníte natolik, že namísto obvyklého jak já mu rozumím se při poslechu jeho hudby posunete do jak on mi rozumí. A ať už zpívá o čemkoli, ať ze sebe expresivně až na doraz vyhřezne "Nemusíš vyhrát!" nebo popisuje hradby, které si s fotrem mezi sebou postavili, víte, že ví. Že si nevymýšlí.

A i když je většina alba prolezlá fakt hustou depkou, ve svém důsledku obsahuje víc nadějeplných a prosvětlujících míst, než by se na první poslech zdálo. Je tu spousta humoru, ironie i optimismu. Návodů, jak se poprat s životem. "Radio" obsahuje nádherné skladby, ale jeho síla je právě v tom, jak vše pasuje dohromady. Navazuje na sebe a posouvá Kittchenovo poselství až k "Bouřce", která dokáže smýt všechny trable. Přináší obrovskou dávku naděje a pohody. Vlastně happyend.

To potvrzuje i sám Kittchen. Když jsme se spolu bavili o tom, jak na mne album působí, říkal jsem mu: "Ta deska je nádherná právě tím, jak přes všechny deprese končí vlastně "happyendem". Je to krásnej lék. Na všechno." A jeho reakce byla: "Tak to bylo myšlený. Aby na konci bylo to světlo, ta informace, že samo sebou přijdou těžký a náročný věci. Ale že je dokážeme přestát. Zbejvá se neposrat. Je to takový moje heslo, když vím, že mě čekaj těžký časy."