Pozitivní dojem nemohla od počátku navodit trestuhodně nízká návštěva. Ano, metalových akcí nabitých zvučnými jmény se letošní podzim koná nespočet, ale když na hráče Loomisova jména přijde okolo sta hlav, to je skutečná ostuda. Ještě ostudněji se však projevily akustické vlastnosti zrekonstruovaného klubu Nová Chmelnice. Prakticky žádný nástroj neměl po celý večer konkrétnější zvuk, ať se zvukaři i hudebníci snažili sebevíc. Takhle pánové jednoznačně ne. Pokud se mají v tomto podniku akce nadále konat, je nezbytně nutné sjednat nápravu. Progresivní metal zkrátka není to samé, co blackmetalová vichřice, kde ke kvalitnímu výsledku stačí, aby bicí drtivě sypaly a kytara bzučela kolem.

Rozpačité pocity utvrzovaly i výkony předkapel. To platí především o Stealing Axion a Monuments. Obě americké party prezentovaly progresivnější metalovou tvář, ovšem v rámci svého žánru se držely relativně při zemi. Hlavně prvně jmenovaní, tělesně řádně vybavení chlapíci, hráli značně na jistotu. A byť byli obstojně sehraní, tvorba této pětice mnoho skutečně zajímavých momentů nepřinesla. Jejich krajané Monuments předvedli o poznání komplikovanější kompozice, rytmicky i harmonicky, avšak pasáže, které by za normálních okolností nutily posluchačovo ucho zbystřit, narážely na bariéru v podobě tříštící se akustiky.

Kvalita tak výrazněji stoupla spolu s nástupem Vildhjarta, švédských představitelů moderního djentu. Vzhledem k slušné schopnosti ansámblu nastavit si svou aparaturu alespoň částečně, skončilo nejhorší zvukové martyrium. Kapela pak působila naprosto sebevědomě, vyzrále a výsledkem byl i slušný aplaus publika. Dvojice pánů s mikrofony si nejen vhodně rozdělila vokální práci, ale starala se i o mohutné hecování davu, atmosféra v klubu se tak alespoň o něco zlepšila. Mnoho lidí nepochybně přišlo především počítat nepravidelné doby spolu se švédskými matematiky. Vildhjarta tak potvrdila, že vyznavačům djentu má co nabídnout a kvalitní vystoupení na letošním Brutal Assaultu nebylo výjimkou.

První moment, kdy se na pódiu objevila blonďatá kštice mistra Loomise, nenaznačoval, že by měl přijít zlatý hřeb večera. Pod stageí se sice v očekávání krkolomných kytarových ekvilibristik seskupil houf nejvěrnějších, tvořený především aktivními hudebníky a instrumentalistovými nekritickými obdivovateli, obecně však řady diváků ještě více prořídly. Těm skalním fanouškům pak bývalý kytarista legendárních Nevermore začal servírovat nekompromisní hudební lekci.

Loomisovo vystoupení trpělo několika zásadními nedostatky. Předně se čtveřici instrumentalistů nepodařilo vypořádat se zvukovými nešvary, v mnoha momentech tak to hlavní - kytarová práce hlavního protagonisty - jednoduše zanikalo či nevyznělo dostatečně razantně. Mnohem větším problémem však byla podstata hudebního obsahu.

Loomis se jal od prvních tónů demonstrovat, že je nebetyčně rychlý, skvěle ovládá prakticky veškeré techniky hry typické pro metalovou kytaru a své linky dokáže naživo prezentovat se stoprocentní precizností. Velmi brzy si však, jak se říká, vystřílel munici. Pokud posluchač vyslechl první tři skladby, udělal si vcelku dobrý obrázek o tom, co se dělo i zbytek setu. V případě, že pohledem nehltal po hmatníku kmitající prsty, či extrémní metalové sólování není jeho nejoblíbenějším ušním průplachem, mohl s klidem v duši odejít. Žádné výraznější překvapení se totiž dále nekonalo, Loomis nedokázal svůj set zajímavěji vystavět a jakkoliv vygradovat.

Nejlépe tak paradoxně vyzněl nový, zpívaný materiál, ve kterém druhý kytarista Joe Nurre obstojně potrápil řevem své hlasivky, případně též momenty, kdy rytmika přešla z rutinních sólových podkladů do rychlejších, šlapavějších temp. Práce zbytku kapely rozhodně zaujala, avšak kvůli prachbídnému zvuku neměla šanci se výrazněji prodrat k posluchačovým zvukovodům.

Z hudebního hlediska předvedla Loomisova parta učebnicový výkon. Kdo si přišel poslechnout, jak má vypadat skvělá kytarová technika, odcházel zajisté spokojen. Ostatním však jednolité vystoupení příliš radosti přinést nemohlo. Forma tentokrát jednoznačně vítězila nad obsahem.