Když vydají nové album J.A.R., můžete si být jistí, že se o tom bude hodně mluvit. Každá nová deska ale staré řeči přináší. Schválně, kolikrát jste v souvislosti s aktuální nahrávkou "Dlouhohrající děcka" slyšeli/četli/viděli něco ve smyslu: "Jáři, nuda, furt to stejný dokola," nebo naopak: "Jáři, super, dobří jako vždycky"? Co to znamená? Že si tahle sebranka mydlí to svoje fonkianz tak, jak chce ona, a komu se to nelíbí, ať si... však vy víte co. Je tak jasné, že kdo má rád "starý dobrý Járy", bude nadšen i z "Děcek", a kdo je rád nemá, toho ani J.A.R., update 2011 nepotěší. Tereza Vavroušková patří evidentně k té první skupině. V hlavní recenzi o kapele mluvila jako o jedné z nejpodceňovanějších skupin v Česku a desce udělila pochvalnou osmičku. "I když album postrádá výraznější hit a jeho dramaturgie je lehce nedotažená, J.A.R. si udrželi svůj brand a štafetu ještě nehodlají předávat," napsala a zpečetila tím celý tento odstavec. A co na to pět dalších zástupců a zástupkyň redakce? Pečetí ho taky, i když spíš z té druhé strany - 66 procent.

---

Petr Balada - Jsem s vámi, děcka! (8/10)
Vztah ke kapele: ... genitálně postpubertální...

Číst si recenze na tuhle desku je skoro stejně zábavné jako ji poslouchat. Vlastně můžete napsat cokoliv a vždycky nebudete daleko od pravdy. Ať už čtenář kapelu miluje, nebo nenávidí. Je novinka J.A.R. přeceňovaným albem? Bezpochyby. Je jejich další nedoceněnou deskou? Jistě. A teď si do obou otázek dosaďte Holého a Bártu. Následně si stejnou hru zahrajte ohledně textů, hudby, Viktoříka, Klempíře či použité barvy na obalu. Jenom odpovědi nechte vždy ty původní. Důležitou roli hraje v hodnocení i fakt, zda Roman Holý pisatele pustil do svého nahrávacího studia či pozval k sobě na chatu. A přestože (a protože) mě nepustil a nezval, dovolím si napsat, že "Dlouhohrající děcka" patří po hudební stránce k tomu nejlepšímu, co u nás letos vyšlo. Že posun J.A.R. ke klidu nakonec nedopadl tak přesvědčivě jako posun do neklidu u Tata Bojs, je pak vinou textů, které aniž by dospěly, staly se rovnou zastydle infantilní. Čest a sláva náleží výjimce "Nové vize mužů". David Drábek už v tom není sám. Stejně jako desítky recenzentů "Dlouhohrajících děcek". Jsem s vámi, děcka!

Honza Průša - J.A.R. = Nightwork (7/10)
Vztah ke kapele: Slyšel jsem každou desku, něco baví, něco ne. A nejvíc jsem ujížděl hned na "Frtce" v době vydání.

Svěrák s Uhlířem to před lety pojmenovali jako Nové děti, děti-nové, J.A.R. do toho dospěli o poznání dřív a říkají tomu "Dlouhohrající děcka". Ve skutečnosti jde o vypořádání se s tím, že už mají věk seriozních pánů, ale pořád nepřišel ten zlom, na nějž od dětství čekají. Dospělost se nedostavila (existuje vůbec?). A tak se na novém albu odkazuje do vlastního dětství a dospívání (těch reálií, kterým nemůžou dnešní teenageři rozumět, tu je moře: vitacit, umakart, jablka Jonatán, mrkváče, barevný burizóny ale i třeba Helen Fibinger), kýbly milé infantilnosti. Tolik k děckům. A pak je tu to dlouhé hraní. Kapela tak nějak už všechno, co na desce slyšíme, dělala v minulosti. Trošku jinak, přesto podobně a žádné osvícení se nekoná. Nepřekvapuje. A tak, pokud jste do vlaku J.A.R. nasedli někdy v minulosti, povezete se s ním dál. Jestli ne, neposlouchejte to. A když se nakonec zamyslíte, dojde vám, že J.A.R. jsou v podstatě něco podobného jako dnes Nightwork. A to, že si první kapelu poslechnu rád a druhou ne, je jen kontextem doby, v níž jsem žil.

Petr Adámek Sranda, nebo umění? (6/10)
Vztah ke kapele: Zcela lhostejný (bez pejorativního podtextu).

S J.A.R. mám trochu problém. Ne osobní, vždyť Vrtulník mě chtěl před pár měsíci s přátelským úsměvem pozvat na brko (pak mu ovšem došlo, že vlezl do špatného lounge a že mě vlastně vůbec nezná...) a Ota se pár let zpátky v jiném baru (sice neochotně, ale přece) nechal vyfotit na mobil pro moji tehdejší přítelkyni, JARožroutku. Jak říkám, nic osobního. Těmhle "Dlouhohrajícím děckám" zkrátka nerozumím. "Táhni, Štěpánko!", "Bez vokolků"; v tom mám jasno. Posledních cca patnáct let už ale ne. Jestli chtějí být sranda-kapelou (sorry, bylo tady "Superpéro", tak proč "Kosti minulosti"?), ať u toho nehrají tak dobře. A jestli chtějí hrát tak dobře, ať při tom nejsou infantilní. Umění a sranda mi k sobě prostě nesedí. Na druhou stranu ale nemusím rozumět všemu a nakonec musím uznat, že tahle Jednotka je u nás - v tomto ohledu - jediná a stále poměrně originální (otvírák "Zlejch starejch dědků je plnej svět" v rytmu jive, jakýsi etno-funk v "S Hamasem" atd.). Vlastně docela věřím, že pokud se člověk správně naladí, klidně u téhle desky i vyndá svýho ptáka ven.

Kristina Bílá - Jeden poslech nestačí (6/10)
Vztah ke kapele: Velice vstřícný.

Tak ti nevím, Oto. Kdybys nepodal výklad ke každé písni vaší novinky, byla bych nejspíš dost zmatená. Jste jako chameleoni, neustále se proměňujete. Jedna část desky totiž s nadhledem vystihuje to, o co tady na tý planetě běží, a druhá zase poletuje totálně mimo realitu. Ale chápu, že právě to je jedna z vašich výsad. Taky nevím, Dane, jestli je ta vaše infantilita v "Kostech minulosti" ještě zábavná. Takový "Stability" sednou celýmu ksichtu kapely rozhodně líp. "Optimistický toxikoman" je, Michaeli, zase pohodová a trefná záležitost, za což vděčíme tvojí propisce. Jakkoliv ale přemýšlím, uniká mi třeba smysl "Nové vize mužů", i když existuje vysvětlení. Taky by neuškodilo ubrat pár tracků, jelikož mam z celý tý "patnáctistopovky" hlavu v pejru. Není sporu, Romane, že jste všichni vynikající hudebníci. Teď už jde o to, jestli posluchačům "Dlouhohrajících děcek" sedne spojení nových melodií a textů. Vaše místo na scéně je i v opačným případě nezpochybnitelný. Ale já s tím albem ještě chvíli bojovat budu.

Radek Londin - "Lesem se nese skepse" (6/10)
Vztah ke kapele: Nasedl na Maksimig a od té doby letí.

Jáři jsou hardcore kapela pro hardcore fanoušky, jen ten core už je trochu rozměklý, ale pojďme si o tom povídat... Člověk má z nové desky pocit, že doplácí více než kdy dříve na syndrom "si zablbnem", na jakýsi únik do zóny výstředností. Novinka je sice po zvukové stránce tradičně dotažená a ukazuje, že i z provařených postupů se dá pořád navařit slušná šumavská groovy bramboračka, ale jinak je spíše kolekcí tref a omylů. Všechno už jsme od nich slyšeli... a lépe. Texty jsou tentokrát konkrétnější, což bohužel odhaluje, že jde často jen o rýmovánky, vytrácí se tajemství a dada rozměr, kterým naopak útočí v nesmyslně nakupených skitech v závěru alba. Kromě tradiční falické hymny "Kosti minulosti" dojde samozřejmě na stárnutí (jedna z nej věcí "Stability"), robotičnost vrcholového sportu nebo "Eko bio green dia". Bohužel jsou tady i vyloženě intoxikované debility jako "S Hamasem" nebo "Vývoj hňupa", podobné vtípkům z desky "Mein Kampfunk", jen zbavené kouzla funky-mžiku. Zatímco každá nahrávka bártovského období kapely se dala nějak uchopit - třeba předchozí "Armáda špásu" jako sonda temným městským labyrintem - ta nová je zřejmě nejvíce o tom, jak být i v pokročilejším věku radostným toxikomanem... senilita k tomu asi patří.

---

Album: J.A.R. - Dlouhohrající děcka
Průměrné hodnocení: 6,6/10
Celkový čas: 53:17
Skladby: Zlejch starejch dědků je plnej svět, Stability, Vidět Boha konec světa, Moc not, S Hamasem, Optimistický toxikoman, Credo, Vývoj hňupa, Kosti minulosti, Eko bio green dia, Nové vize mužů, Pokora Hitlera, Mick Hucknall, Generál Lauda, Promiň holka