Mám za sebou tento rok další akci, která nabízela našlapaný program a přitom se dočkala tristní návštěvnosti. Po červnovém olomouckém koncertu deathových ikon The Black Dahlia Murder, kteří spolu s atraktivními supporty přilákali do hanácké metropole pouze ostudnou necelou stovku přítomných, se čtvrteční pražská zastávka renomovaného a tradičního hardcore/metalového putovního podniku Hell On Earth Tour pyšnila pouze nějakými sto padesáti diváky. Na akci s takovou tradicí a headlinerem v podobě jedné z nejlepších a nejznámějších metalcore kapel Unearth vskutku ostudná bilance.

Těžko říct, kde hledat příčiny. Bezpochyby je to tradiční přesycenost (tři dny po sobě tu vystoupili Between The Buried And Me, Enter Shikari a právě Unearth se svým supporty) a rozmazlenost pražské scény. Určitě její zhýčkaná trendovost a přelétavost (všechny kapely letošního Hell On Earth jak image tak hudbou vycházejí z tradičního hardcore a metalu). Výsledek se ale tak trochu dal předem očekávat. Snad i proto zvolili pořadatelé poměrně malý žižkovský klub Matrix, který mne však příjemně překvapil a pro akci s takto očekávanou návštěvností se ukázal jako poměrně vhodné místo.

Jako první měla vystoupit hardcoreová legenda Full Blown Chaos, která však byla nucena své evropské turné zrušit. O tom ale pořadatelé nijak výrazně neinformovali, a hodně lidí tak bylo na místě velmi nemile překvapeno, jako třeba trojice chlapíků od Olomouce, kteří jeli na celou akci přes celou republiku právě a jenom kvůli nim. Nakonec tak celý program přesně v sedm odpálili až Casey Jones, a to doslova a do písmene. Předtím bylo v klubu ticho a klídeček, ale jak spustili, strhl se hned z ničeho nic neuvěřitelný circlepit a mosh, který neustal až do konce jejich dvacetiminutového setu. Prostě poctivý a živelný hardcore se vším všudy, moc příjemná záležitost. Navíc na lidech bylo vidět že kapelu znají a fakt, že navštívili Česko vůbec poprvé, jejich nadšení ještě zvýšilo a kapela byla evidentně dojatá, když si řada lidí zpívala texty spolu s nimi. V tomto kontextu překvapí jejich zařazení na začátek celé akce, když následní Nasty ani zdaleka nevzbudili takovou odezvu. Jejich emmurovský mix deathcore a houpavého hardcore s jedním breakdownem za druhým a s hiphopovou image sice měl koule, ale bavil dav pouze prvních pár skladeb. Až tedy na ty dva karatisty, kteří si na ploše udělali vlastní kickboxový ring a jejich údery do vzduchu a různé otočky s výkopy rozhodně byly pro okolostojící životu nebezpečné.

Třetí Bane pak přidali do průběhu večera trochu více melodiky a čisté vokály zpívajícího kytaristy, ale opět mě nijak zvlášť nenakopli jako úvodní Casey Jones, kteří na mě ze všech tří předkapel, které jsem před koncertem neznal, udělali rozhodně nejlepší dojem. V tuto chvíli se hodí zmínit poznatek, že zatímco zvuk u předkapel mi přišel opravdu výborný, průrazný, hutný a přesto dostatečně čitelný, na dvojici headlinerů se vše akorát ohulilo a rozostřilo, takže to sice byl metal, ale řada technických vychytávej zanikla pod hlukovou hradbou basového zvuku.

Nastupují tedy Evergreen Terrace a pro mě jednoznačně nejlepší vytoupení nejen večera, ale prozatím asi i celého letošního roku. Přiznám se, že jsem se k nim dostal až před pár měsíci právě v souvislosti s tímto koncertem, ale jejich desky jsem si absolutně zamiloval. Tak jedinečné spojení chytlavých melodií a zpěvů, techniky a syrového metalcore/hardcore základů se povedlo snad jenom Killswitch Engage. A to ještě hitovky ET působí daleko víc přirozeně, nezávisleji a nevlezle, a kdyby byli také pod stájí Roadrunner Records, věřím, že by se těšili stejné popularitě. Taková kopa naprosto parádních hitů se totiž jen tak nevidí.

K tomu přidejte neskutečně vřelé a energické vystoupení. Kytarista Josh James si toto turné střihl každý večer dvoják ještě jako zpěvák Casey Jones a druhý kytarista a úžasný zpěvák v jednom Craig Chaney spolu s hlavním frontmanem Andrewem Careyem předváděli parádní show. Druhý jmenovaný si několikrát skočil do davu a skvěle ho hecoval. Nakonec pozvali přední řady fans na pódium a během poslední skladby si tam udělali regulérní party. Paráda. Zazněly samozřejmě všechny zásadní věci z úspěšných alb "Almost Home" nebo "Wolfbiker", které si skvělé publikum zpívalo spolu s kapelou. Fanoušci rozhodně věděli, na koho jdou, po skvělých koncertech kapely na Brutal Assaultu a Rock For People. Navíc se členové po koncertě velmi vřele zdravili a fotili s fanoušky, ohromní srdcaři s nulovým pozérstvím. Dva dny předtím údajně hráli jen pro čtyřicet lidí a vůbec je to nijak nerozhodilo. Pro mě osobně objev roku (přiznávám, hodně s křížkem po funuse) a jejich živá performance splňovala všechny atributy dokonalého koncertu - energie, nasazení, vstřícnost, to vše podložené skvělými muzikantskými výkony a zpěvem.

To vše se pak dá aplikovat i na hlavní hvězdu večer, ale nebudu se opakovat. Tady už jsem ale v pozitivním slova smyslu přesně věděl, do čeho jdu. Před dvěma lety totiž jako co-headliner naprosto parádním živým výkonem a skvělou interakcí s lidmi zcela vymazali následující hvězdné borce Chimaira a dodnes je to pro mě nejlepší metalcore koncert, a že jsme už viděl, a to i opakovaně, všechny špičky žánru.

Američané s hvězdnou posilou za bicí soupravou (Justin Foley z již zmíněných Killswitch Engage) nezklamali ani tentokrát, byť to po famózních Evergreen Terrace neměli vůbec jednoduché, a to navíc i proto, že část lidí před jejich setem zcela nepochopitelně odešla (vím, pozdní hodina a vstávání do práce, ale dát pětikilo a odejít před setem hlavní hvězdy, no nevím teda...). Během svého necelou hodinu trvajícího setu stihli projet celou svou diskografii včetně solidní novinky "Darkness In The Light". Díky postupně odcházejícím lidem z už tak tristní návštěvy se ke konci setu naskytla unikátní příležitost užít si kapelu třeba i ze třetí řady (samozřejmě bylo třeba vychytat moment bez circle pitu) doslova na dosah ruky tak, jako když před třinácti lety začínali v malých klubech v domovském Massachusetts.

Hudba Unearth prostě musí zaujmout všechny fandy metalu kromě trapných teenager pozérů, kteří by neskousli tradiční metalovou řepu oproti deskám naživo výborného zpěváka Trevora Phippse. Prostě něco ze švédského melodeathu 90. let, něco z tradičního amerického hardcore, skvělá technika a hlavně skvěle napsané písničky. K tomu vřelý projev a stoprocentní nasazení a máme tu výtečnou koncertní kapelu. Kolem půl dvanácté tak skončila skvělá akce, pravda spíše pro fajnšmekry, která ale se ale i tak dočkala nespravedlivě nízké návštěvnosti. Všichni rádoby core fanoušci a hlavně ti z hlavního města, kteří to ke klubu mají pár zastávek metrem, by se nad sebou měli vážně zamyslet.