Nehledě na to, že poslední dobrou desku nahráli před deseti lety, na Marka, Toma a Travise se nedá jen tak zapomenout. Jednak se koncem devadesátých let stali vzorem pro mnoho pop-punkových kapel, (tedy těch, které si do vlasů namísto soli patlaly gel), jednak na rozdíl od dávno vyčpělých The Offspring - jak se ostatně v srpnu přesvědčíme na vlastní oči - či estrádních Green Day to stále umějí pořádně rozbalit. I na Prague City Festvalu se ukázali ve skvělé formě. Travis předváděl za bicími jednu větší parádu za druhou a Tom s Markem mezi hraním neustále, jak mají ve zvyku, vymýšleli nějaké vtípky. Samozřejmě nemohly chybět pecky typu "What's My Age Again?", "All The Small Things", "First Date", "I Miss You". Crowd-surfery byste nestíhali počítat a jenom díky gumovému koberci před pódiem se z neúnavného skákání celého kotle nevznášely vzduchem oblaky prachu.

Jo, asi tak by to vypadalo, kdyby Blink-182 bývali neodřekli kompletní turné a do Prahy opravdu přijeli. Jenže odřekli a nepřijeli, přičemž pitomější argument snad ani neexistuje. Snad tedy 29. 6. 2012 na druhém ročníku, jemuž trojka z Kalifornie s předstihem přislíbila účast. I když u těchhle týpků člověk nikdy neví...

Všechno zlé je ovšem k něčemu dobré a zatímco se před festivalem zklamaní fanoušci Blink-182 ve velkém zbavovali vstupenek, fanoušci The Hives si mnuli ruce. V jejich případě se totiž organizátoři trefili do černého. Vlastně do černobílého. Právě v takových barvách - viva la "The Black And White Album" - napochodovala pětice na pódium. Bílé košile, tmavé fraky, cylindry a černé lakýrky; elegance sama. Pouhé mimikry samozřejmě, vždyť to byl rozjetý mejdan od začátku do konce! Na oko excentrický zpěvák Pelle Almqvist, chvílemi připomínající Jimma Careyho, stíhal vymýšlet všelijaké gagy, válet se po pódiu, lézt po jeho konstrukci (díky čemuž se mu do jednoho z nosných pilířů povedlo zamotat mikrofon), neúnavně přidělávat práci vlastním technikům a neustále plivat kolem sebe (ostatně celá kapela má tuhle činnost v oblibě) a samozřejmě perfektně zpívat. Zahanbit se nenechal ani kytarista Nicholaus Arson, největší komediant kapely. Sečteno podtrženo, švédští "náhradníci" předvedli jednoznačně nejlepší vystoupení celého festivalu.

Pozadu nezůstaly ani další dvě dorazivší kapely, které mají zábavu taktéž v popisu práce. Nejprve zahráli na strunu národní hrdosti a nacionalismu irští Flogging Molly, (mimochodem, právě jejich trička se mezi návštěvníky festivalu objevovala hned po headlinerech 30 Seconds To Mars nejčastěji) a dílo dokonali o chvíli později nepředvídatelní Gogol Bordello. Jaké to bylo překvapení, když zpěvák Eugene Hütz zčistajasna spustil: "Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost..." s výslovností tak precizní, že byste nepoznali, že má v pasu US a nikoliv CZ. Následně Majklovi Tučnému a dále Olympic a The Plastic People Of The Universe poděkoval za jejich hudební přínos. A aby té švandy nebylo málo, přidal vzápětí u jiné písně originální věnování: "I would like to dedicate this song to my mentor and spiritual guru, Krteček." Vskutku náramná zábava je naživo s těmahle gypsy-punkáčema.

Rušno bylo také na druhé scéně v Průmyslovém paláci, vzdálené ani ne pět minut od hlavního pódia. Adrenalin rozproudili a osazenstvo výstavní haly poprvé rozeskákali energičtí Hadouken!. Jejich set však zároveň ukázal, jak je tento prostor svojí akustikou - zejména ve větší vzdálenosti - a stejně tak špatným větráním nevhodný k hudební produkci. Support Lesbiens, vedle Tleskače jediní zástupci české scény v hlavním programu, přislíbili na podzim novou desku a jejich lídr Kryštof Michal se vyznal ze splněného snu, tedy účinkováním na stejném pódiu jako hiphopoví veteráni House Of Pain. Těžký vzduch poté prořízli ragga metalisté Skindred, nejnabroušenější účinkující festivalu. O co více fungovaly jejich energií nabité vypalovačky, o to víc zbytečné a trapné bylo neustálé řečnění zpěváka Benjiho Webbeho ve stylu: "You guys are fuckin' awesome."

Tak schválně: kolik by asi na Prague City Festival dorazilo fanoušků 30 Seconds To Mars, kdyby byl Jared Leto ošklivý, hrbatý, nevýrazný týpek? O kolik desítek decibelů méně by měl takřka souvislý jekot fanynek v předních řadách, kdyby měl Jared Leto ksicht plný uhrů? Dobře, předsudky a zaujatost stranou, ona "This is War" není úplně špatná deska a 30STM by naživo nemuseli být špatná kapela. Ale jsou. Dokonce moc špatná. K čemu je celá ta perfektní světelná show, pěkně vymyšlené pódium a zajímavé kulisy, když Jared Leto víc plká, než hraje, skladby pravidelně přerušuje, aby mohl zase něco žvatlat a k uzoufání nudně hecovat fanoušky? Osmá skladba, dvacáté zvolání: "Come on, make some fuckin' noise" či podesáté "Jump, jump, scream, scream!", s tím se jdi bodnout!

Že se zpěvák snažil všemi dostupnými prostředky natáhnout čas, snad aby co nejméně zpíval, se na jednu stranu dalo vzhledem k jeho znatelným hlasovým indispozicím pochopit. Ostatně kdyby celé vystoupení odřekli, jak Jaredovi údajně radil jeho lékař, byla by to pro festival po odřeknutí Blink-182 totální katastrofa. Jenže kapela toho o mnoho víc nepředvedla ani před čtrnácti dny na letošním festivalu Novarock v Rakousku, kdy byl miláček dívek hlasově zcela v pořádku. Až na několik světlejších okamžiků vyzněl celý jejich set znovu zcela prázdně. Jiného názoru byli pochopitelně fanoušci, převážně ti mladšího věku. Dá se to pochopit, vždyť pro mnoho z nich šlo o vůbec první velký koncert a poté, co dostali možnost legálně (jak je ten Jared velkorysý!) přelézt zábrany mezi plochou na stání a zónou u pódia, si dokonce mohli zapařit se zpěvákem přímo na pódiu. A to je přece zážitek na celý život...

Zatímco se někteří vydali na druhou scénu vstříc další muzice (House Of Pain a další), naprostá většina návštěvníků unaveným krokem zamířila na poslední metro. To - na rozdíl od Blink-182 - naštěstí přijelo.