Přehnaná očekávání jsou většinou ke škodě. Třeba u takových Does It Offend You, Yeah? - jste hotoví z debutové desky, slýcháte o parádním koncertu na Rock For People a mrzí vás, že jste z toho pekla stihli jen závěrečných pár minut. Ale co, první samostatný koncert všechno vynahradí, říkáte si natěšeně měsíc dopředu. V Den D pak pochopitelně čekáte přinejmenším stejně divoké repete. Jenže u téhle sestavičky nikdy nevíte...

Does It Offend You, Yeah? nastartovali skvěle. Po titulní "Wrestler", která měla spíš podobu uvítacího intra, vytáhla pětice svůj nejsilnější kalibr. Pecky "With A Heavy Heart" a "Battle Royale" zafungovaly podle očekávání, tedy jako rána pěstí do obličeje. Raz, dva, tři - první řady okamžitě ve vzduchu a poselství "Don't Say We Didn't Warn You", coby název březnové novinky, se začalo pomalu naplňovat. Vždyť už po pár minutách se z kotle před pódiem musela odporoučet první "oběť", která během poskakování upadla na zem, kde schytala několik kopanců a šlápanců.

Pětice pokračovala ve stejném duchu i nadále. Zpěvák James Rushent s kulichem na hlavě pobíhal po pódiu jako šílený, pravidelně střídal vřískání do mikrofonu a třískání do kláves. Nutno říci, že díky energii proudící z pódia nehrálo roli, jestli zrovna pětice kotlí zažité pecky z debutového alba "You Have No Idea What You're Getting Yourself Into...", nebo prezentuje čerstvé věci ze zmíněné novinky, jež publikum pochopitelně nemá tolik zažité. Úspěch celé show stál totiž v první řadě na hutných zlámaných beatech, jichž je sice na nové desce méně, přesto stále plno.

Pokud se hrálo, bylo vše v naprostém pořádku a skákat uprostřed davu byl stejně skvělý pocit jako sledovat ten mazec z horního balkónu. Hudba fungovala sama o sobě, takže ani nevadilo, že zbývající čtyřka nepředvádí na pódiu zrovna vrchol entuziasmu. Jenže postupem času začal celkový dojem nabourávat malý, ale v kontextu celé show zásadní nešvar. Zbytečné, dlouhé a nudné prostoje mezi skladbami celý set zbytečně tříštily a slibně rozjetý mejdan ztrácel šťávu. Přece nejde vypálit do davu 140 bpm a namísto další rychlé dávky si tři minuty štelovat plechy na bicích, plkat o škodlivosti kouření nebo jenom bezcílně bloumat po pódiu. A neříkejte, že to nejde - takoví Enter Shikari by vás rychle přesvědčili o opaku. Každopádně mělo tohle přerušované dávkování energie podobný efekt jako přerušovaná soulož.

Jaká kapela, takové publikum - to tentokrát v Lucerna Music Baru platilo doslova. Na pražský koncert jistě dlouho nezapomene baskytaristka Chloe, již v závěru fanoušek v první řadě chytnul za ruku s úmyslem ji už nepustit. Když se dotyčnému konečně vyškubla, z pódia do šatny skoro utekla. Jiné výtečnice zase před přídavkem drze vběhly na pódium, aby ukořistily setlist. A vůbec nemluvě o jiném dobrákovi, jenž zmožen tancem či alkoholem (či obojím), vyprázdnil svůj žaludek přímo na podlahu klubu. To by jednoho vážně urazilo.

Pětka z anglického Readingu dokázala, že pozitivní ohlasy nesklízí jen tak náhodou. Osobně jsem ale čekal větší palbu.