Starý dobrý UKG je mrtvý. To se vědělo i předtím, než Rusko se svou diskotékou zahlenil scénu. Scénu, která od roku devadesát osm neexistuje. A existuje Rusko? Pochyby? Pohyby! Rusko těží z renesance pohybu.

Zatímco v devadesátkách byl pohyb UK Garridge hnutí způsoben (krom vysoce kvalitní návykový hudební složky) narkotiky, dnešní pnutí způsobuje pasivita fb generace, která tráví večery (krom blues pátečního booze) na skle a chce se vyřádit. Vyřadit. Sociální síť jako narkotikum protomoderní generace. Dnešní doba je tak zacyklená a zrychlená, že si v ní neuděláme ani čas na drogy. Ani na kvalitní produkci. Žádnej návrat ke kořenům. A scéna si tak zaživa hraje pohřební marš a zažívá dekadenci větší, než je ta v Rudolfínu. Ta scéna, která už dávno neexistuje. Dubstep is dead. Rusko is dead. Tak nějak schizofrenně na mě působí Rusko, kterej ve skutečnosti není žádným vizionářem, ale klaunem a červenej nos mu netvoří rekvizita, ale vypitý decáky vodky.

Dubstep se od Speed Garage (společně s 2-stepem základ UKG) liší experimentováním. Ruskovo experimentování se od toho tradičního garážovýho liší tím, že nemá za cíl být inovativní, ale chce zaujmout diskotékový masy, toužící po zacyklení se v jednoduchých šablonovitých algoritmech. A jsme zase u otázky, jestli je to pro dubstep dobře, že se Rusko stal jeho ikonou. Dubstep is dead. Rusko is dead.

Co mě mělo v pondělí v noci nalákat do prostor Lucerna Music Baru? Dickhead Rusko na plakátech k akci? Vědomí, že sbalím nějakou patnáctku, která si neuvědomila, že dneska nehraje Neumann? Nebo snad recenze NME na Rusákovu poslední desku? ("Puritání nenávidí dubstep. A zajímá to Ruska? Když pojmenujete svůj debut "O.M.G.!", značí to, že vás to zajímá? Samozvaní vládci britský elektronický scény Ruskovu personu neustále ignorují, i proto se rozhodl produkovat album Mayi - M.I.A. - a způsobilo to, že tenhle dubstepový rezidentní žolík se zasmál jako poslední. Ale měli bychom jej za to nenávidět?")

Jo, NME zaostřil. Na Ruska jsem šel hlavně proto, že má Ben Slavík plakát s Májou nad postelí (i když stejně mám radši Miu Zapatu - in memoriam). Konečně mám důvod jít na Ruskův koncert - deska, kterou v létě M.I.A. vydala, se přes svou složitost v názvu jednoduše povedla.

"... zpočátku hráli v LMB DJ's produkci relax rázu. Na pohoupanou, možná na ukolíbání. Líbání skla sklenky. Až příliš pomalej a zdlouhavej rozjezd. Jenže pak první klátící tóny. Rusko na pódiu. Syntetická euforie. Nějakej pár vběh' na pódium před pulty. Všichni za nima. Punk. Žádnej dubstep. Tichořev. Řevticho. Zvuk neustále zapínán/vypínán. Lidi křičí. Dav na pódiu. Pár pod davem. Ochranka pod párem. Polystyrenová výzdoba pultů s nápisem 'RUSKO' všude v prostoru. Už bez nápisu. Kuličky štěstí jak na nějaký béčkový sněhový disko-párty," vyprávěla mi Barbara začátek šou, kterej jsem nestih', protože předskokani ve mně svým pomalým a zdlouhavým rozjezdem vyvolali nechuť sdílet s nimi jeden prostor.

Když záchvěvy zmíněný neřízený anarchie odezněly, Rusko způsobil tu řízenou. Infarktový stavy fanz baví. Rusko do Prahy přivez' kus ostrovů. Kus Londýna. Famózní živost. Živelnost. Chuť ze života. A pak, že není čas na drogy. Rusko byl reklamou na koks.

Music Bar po celou dobu paralyzovaný. Atmosféra elektrizující. Hypnotická. Dubstepový peklo jen čas od času pokazily prosvítající prvoplánový diskotékový tóny. Ale s tím se u Ruska počítá (což neznamená, že mu to budu tolerovat).

Jo, "Woo Boost" naživo je surová záležitost. Zaujalo i "Hold On", vlastně vůbec začátek "O.M.G.!" má vynikající drajv. Škoda jen že si jej neudržel na albu po celý čas. V Music Baru se mu to totiž povedlo.

Pokud je propocený triko známkou kvality produkce, byla ta Ruskova vysoce kvalitní. Respekt.