Na dvou letošních koncertech v Česku Joe Cocker prezentoval čtyři skladby z aktuálního alba "Hard Knocks". Ty asi nezískají legendární status jako mnoho jiných z jeho bohatého repertoáru, přesto je nové album velmi solidním počinem, živějším než tři roky staré a trochu ospalé "Hymn For My Soul". Vlastně mu chybí jen nějaký velký hit, jenž by na desku výrazněji upozornil.

Pokud jsem si v recenzi na minulou desku dovolil Cockera nezdvořile označit za velkého unaveného Joea, je na novince patrná snaha o oživení. Možná za to může přechod k nové vydavatelské firmě. Na místo producenta a hlavního skladatele usedl Matt Serletic, který má zkušenosti s Matchbox Twenty (a sólově s Robem Thomasem), ale namočil se do spolupráce i se Santanou a Aerosmith. Výsledkem jsou skladby na míru Cockerovi, jen jeho typický hlas zní na zvukově trochu (opravdu nečekejte hypermodernu) modernějším podloží.

Jediná coververze je závěrečná "I Hope" od Dixie Chicks. Dobrý výběr, opět! Cocker v této (a nejen v této) písničce potisící ukazuje svůj nepřekonatelný soulový projev a v "Thankful" mu navíc pomáhá celý gospelový sbor. Nejlepší baladou na desce je "Unforgiven" (neplést s Metallicou!), krásná velká píseň se stupňovaným napětím. A takovou "So", jejíž spoluautorkou je Chantal Kreviazuk, úplně vidím jako podkres nějaké dojemné scény z amerického seriálu typu "Chirurgové".

Největším překvapením pro Cockerovy příznivce je patrně taneční "Runaway Train" - má hodně moderní sound a velmi silný refrén, v němž jde zpěvák až na doraz. Toto budiž důkazem, že Cocker ještě zdaleka nepatří do šrotu! Ačkoliv se nejvíce proslavil převzatými písněmi, je letos na podzim jedním z mála veteránů, kteří přišli s novým, původním materiálem.

P. S.: Jistou zajímavostí pro hudební nadšence může být to, že v několika nahrávkách na "Hard Knocks" jako bubeníci figurují Josh Freese a Matt Chamberlain.