V britské metropoli se zrodila další hvězda (zatím možná hvězdička). Dívka jménem Eliza Caird vzešla z umělecké rodiny a od dětství měla blízko k prknům, co znamenají svět. Už jako puberťačka začala psát vlastní písničky, zalíbil se jí pseudonym Eliza Doolittle a ve věku dvaadvaceti let se může světu pochlubit se svým dlouhohrajícím debutem nesoucím jen její jméno.

Něco z té dětské hravosti a radosti zůstalo i v písničkách. A také rošťáctví, drzost a ofrklost. Nabízí se srovnání s jinou londýnskou nezbednicí, Lily Allen. Někdy je ta podobnost s Lily až moc do očí bijící. Na druhou stranu, co bychom se takové mladé zpěvačky, která je schopna napsat si sama dost slušného materiálu na celé album, nahledali u nás.

Eliza dokáže zaujmout posluchače nebo diváka hudební televize výrazným singlem nebo videoklipem, má jasně čitelný styl (který bych si dovolil pojmenovat jako "veselý velkoměstský pop"), zpěv a image. Jenže při poslechu celého alba už to začíná být velmi předvídatelné - z nasazeného schématu se vymykají jen osvěžující jednotlivosti, třeba zdrsňující mužský vokál v refrénu "Pack Up".

Nakonec je to docela slušný debut, děvče si jde za svým a má nesporný talent. Uvidíme, co dál, bahno šoubyznysu, večírky celebrit, paparazziové, chemické substance a další nástrahy života ve vyšší společnosti už zabili desítky nadějně vyhlížejících nadějí. Těžko se dá předpokládat, že by Eliza Doolittle stačilo zůstat u roztomilého diblíkovského kukuče a místy dost otravného pohvizdování v písničkách. Nadání a potenciál tu je, teď je třeba nasát nové vlivy a narušit schémata.