Vzpomínáte na film "Rosemary má děťátko"? Ve zkratce: šedesátková hororová klasika, mladičká Mia Farrow je znásilněná jakýmsi netvorem a v závěru celého thrilleru porodí syna ďáblovi, malého satana. Nebo o pět let starší "Vymítač ďábla", který operuje s myšlenkou posednutí ďáblem. Crystal Castles v Praze ukázali, že Alice Glass je ďáblem minimálně stejně posedlá jako filmová Regan, pokud rovnou není ďábel sám.

Kdybych se podívala na hodinky a viděla na nich satanský čas 6:66, vůbec bych se nedivila. Hodina duchů začíná, na pódium přichází Ethan v kapuci naražené do čela a pouští intro. Tohle je mimochodem jediná chvíle, kdy ho někdo pořádně registruje, protože po zbytek večera hraje druhé housle. Úvodní "Fainting Spells" je nepřekonatelná. V sále se setmí, jako by někdo vycucnul poslední zbytky světla. A vzduchu. Odkudsi vyskočí Alice Glass a začíná řádit tak, jak vaše holka nikdy neřádila. Repráky hrozí prasknutím a díky reflektorům, které blikají v šílené frekvenci, tahle show není nic pro epileptiky.

Nevím přesně, co znamená slovo inferno, ale jestli ho mám někdy použít, udělám to právě teď. Lidi jsou v extázi a uprostřed davu se nedá dýchat. A to máme za sebou teprve první úder. Slovo úder je vlastně jednou z charakteristik tohohle antikrista, co před námi poskakuje. Výlet zpěváka či zpěvačky je často nejvíc orgastickým zážitkem večera, u Crystal Castles však slovo orgasmus získává nový rozměr. Zatímco u běžných skupin ostraha drží umělce za šňůru od mikrofonu, aby ho rozvášněný dav nestrhl, Alice Glass je připoutaná proto, aby neutekla a někoho nepokousala. Ne, teď vážně: je pomalu tradicí odcházet z prvních řad koncertu Crystal Castles s modrofialovým suvenýrem na obličeji. V pěstním souboji s Alice by i Mike Tyson vyšel jako Mirek Dušín.

Raduju se, že místo "Doe Deer", kterou jsem čekala podle dřívějších setlistů, přichází odpočinková (i když jakékoli slovo spojené s odpočinkem zní v souvislosti s koncertem CC trochu perverzně) "Coutship Date". Po "Baptism" jsem totiž mokrá jako myš, a i když nejsem kardiak, ráda bych zvolnila tempo. Omyl, "Doe Deer" přichází o pět minut později a je to absolutní smršť.

Lucerna Music Bar hoří, lidi jsou v totální extázi. Každý další kousek odškrtnutý v setlistu vypadá jako to nejlepší, co Crystal Castles dokážou vytáhnout z rukávu. Apokalyptická krása. Alice Glass hraje svoji hru na satana a psychopata v jednom opravdu svědomitě, za celý večer se ani jednou neusměje, i když příležitostí k tomu má dost. Když vyleze na kovovou konstrukci, tyčí se nad námi ve výšce jako mesiáš a my jsme její pejskové. Někdejší nejprodávanější hudební měsíčník Filter kdysi napsal, že "v nalíčeném pohledu Alice Glass se zračí ďábel sám," nebo nějak podobně. Konečně chápu a, ruku na srdce, bojím se jí. V téhle podobě není Alice Glass kamarádka na drbání kluků při kafíčku.

V závěrečné chvíli, když se nikdo nedívá, si utírám zpocený obličej do košile kluka, co stojí přede mnou. Jestli jeho holka najde otisk červené rtěnky a zbytku make-upu, bude asi hystericky řádit podobně jako v tuhle chvíli Alice.