Zatímco Ronnie Wood letos zpunktoval malé znovusjednocení Faces a vydal velmi kvalitní rockovou desku "I Feel Like Playing", jeho (bývalý) parťák Rod Stewart neriskuje a veze se v zajetém modelu po rovné cestě bez zatáček. Mimochodem, Stewarta za mikrofonem ve Faces zastoupil Mick Hucknall, na basu hrál Glen Matlock a na doprovodnou kytaru Woodyho syn Jessie. Rodovi se nechce svléknout sako a ušpinit se rokenrolem, na pořadu dne je zase swing. Už popáté.

Pro "Fly Me To The Moon..." platí opět to samé, co už jsem na musicserveru psal v předchozích čtyřech případech "The Great American Songbook" - Stewart zpívá v pohodě a nenuceně, nelze mu upřít charisma, vybírá si samé skvělé písně a skoro vůbec do nich nehrabe, aby je nějak nepokazil. Uhlazené verze klenotů z velkého amerického zpěvníku v podání výtečných muzikantů a kvalitního zpěváka, to je nejlepší cesta, jak vytáhnout chechtáky z cílové skupiny lidí, co je ještě ochotna a schopna za hudbu utrácet.

Jenže je to nuda a na některé známé verze písní "I've Got You Under My Skin", "Moon River" či "Fly Me To The Moon" tady Rod nemá šťávu. Je to poněkud unylé (i když je "pětka" prý nejtanečnější z celé série). A při tom, jak se celý tenhle projekt tváří hogo-fogo, je zarážející, že při nahrávání všech položek alba byly použity syntetické smyčce!

Tohle není ten nejlepší způsob, jak zestárnout. Nad Rodem Stewartem coby rockerem už jsem zlomil hůl, ale třeba se něco stane a někdejší bouřlivák ještě pořádně nakopne vrtuli.