Já: Čau.
Moje druhé já: No nazdááár! Jak se vede?
Já: Ale tak znáš to. Do práce, z práce, nakoupit, navařit, uklidit, sex, spánek. Pohoda. Jak tobě?
Moje druhé já: Ale jo. Do školy, ze školy, zkoušky... A prázdniny! Se těším. Co ty? Chystáš se někam?
Já: Ani ti nevím ještě. Máš nějaký tip?
Moje druhé já: No jasně! Přece festivaly, ne?
Já: Ty já ti nevím, nějak mě to poslední dobou moc nebere tohleto...
Moje druhé já: Jak to? Vždyť je to bezva. Já, jestli mi to vyjde, si určitě aspoň dva nenechám ujít. Začínají sem jezdit docela dobrý jména...
Já:... obklopený vyčpělinama, z kterých se tady dělají jakože velké hvězdy, a stálou a neměnnou množinou českých rádobykvalitních skupin, která se sune od festivalu k festivalu...
Moje druhé já: No... ale i tak, ta atmosféra, to odtržení od každodenní reality. Prostě se sbalit a vyrazit...
Já: ... vlakem nebo autobusem, ve kterém je buď na padnutí, nebo klima nastavená tak, že klepeš kosu celou cestu...
Moje druhé já: Ale ty, to je náhodou romantika.
Já: Jasně, a pak hledáš ten areál v úplně cizím městě, kde jsou všichni místní strašně nadšení z toho, že se jim tam prohánějí bandy halasných "příznivců halasné hudby", a když ho konečně najdeš, šacují tě u vchodu jak největšího Usámu, nesmyslně ti zabaví vodu a dělají z toho strašný drama...
Moje druhé já: ... to už je takový kolorit, na to sis už zvykl, ne?
Já: To jo, ale stejně mě vždycky mile překvapí takoví pořadatelé, kteří uvažují moderně a západně.
Moje druhé já: No jo, ale i tak... Ta atmosféra, léto, slunce...
Já: ... a spálené uši, nos, ramena...
Moje druhé já: To si musíš vzít opalovací krém, ne? A někdy i sprchne...
Já: ... a prostor pod pódiem je pak jedna velká bažina, v který se s jiskřičkami v očích rochní opilý kotel, jehož členové a členky si myslí, že je strašně vtipné stříkat to bahno všude kolem sebe.
Moje druhé já: No tak si stoupneš dál, ne?
Já: Jenže to si nevybereš. Jako prase vypadáš tak jako tak, když nemáš holinky, s kterýma se, když neprší, taháš zase zbytečně, můžeš boty pak rovnou vyhodit, a to nemluvím o té zimě, která déšť vždycky provází, kdy už nemáš co na sebe a klepeš kosu jako nikdy.
Moje druhé já: To je blbý, ale zase zpravidla nějaká firma na polívky vypustí do areálu brigádníky, kteří nabízejí ochutnávky, to je pak fajn.
Já: To jo, aspoň si člověk nemusí projednou kupovat to předražený jídlo a pití.
Moje druhé já: To mě taky štve, to máš pravdu, je to asi jako s tím šacováním. Kdyby někomu došlo, že když to bude za rozumnou cenu, člověk toho nakoupí o to víc a je to takový win-win, bylo by to supr, ale zase co by to bylo za fesťák bez pořádnýho drahýho mastnýho langoše, že...? Mňam, už se mi sbíhají sliny.
Já: Což o to, bez toho bych se možná i obešel, víc mně vadí to, že se na festivalech i krade.
Moje druhé já: Tak to máš recht, takovým bych sekal ruce.
Já: Člověk se přijede bavit a místo toho musí být pořád ve střehu, jestli má pořád všechny věci, vybírat, co nechá ve stanu a s čím se tak může potenciálně rozloučit, myslet na to, co dá do úschovny.
Moje druhé já: Hele, a co hygiena, to ti asi taky musí vadit, co, jak na tebe koukám...?
Já: Ani nemluv, toitoiek není nikdy dost, provizorní sprchy, nekonečné fronty na to i ono a zpravidla se všechno rozbije druhý den.
Moje druhé já: Máš na to prdět, jako já, tři dny to člověk bez mytí i vydží a má to svou poetiku.
Já: Ty poeto, fakt pěkná poetika, vracet se s rozjařenou bandou nemytých festivalových návštěvníků tím samým vydýchaným autobusem.
Irena: Hele, nechte toho a radši mi řekněte, co si myslíte o volbách...
Moje druhé já: Ts.
Já: Tsss...