Možná by se to slušelo ještě jednou zopakovat: "Autobus do Podbořan" není běžná folková deska, stejně jako Petr Linhart není běžný písničkář. To dokázal již na předchozí "Sudétě", kdy křehce posluchačům naservíroval na jednoduchých, ale barevných melodiích legendy a příběhy z pohraničních krajů s pohnutou minulostí.

"Autobus do Podbořan" v tomto landscape folku, jak Linhart svoje hudební pojetí nazývá, pokračuje, a to opět i s bonusem v podobě webového průvodce po místech, kterými autobus projíždí. A vězte, že to nejsou jen místa pod hraničními horami, ale posluchač se v písních dostane i k příbramským dolům nebo do Krouny na Vysočině, kde v 90. letech došlo k tragickému železničnímu neštěstí, při němž zemřelo 19 lidí.

Tím se dostáváme k samotné atmosféře desky, která se nese právě v duchu pohnutosti osudu dotyčných končin, jako by byl po kraji rozestřen jakýsi tajemný temný háv, ovšem nikoliv strojený jako třeba ve filmových hororech. Továrny původně vystavěné v zámeckém slohu, nyní v podobě ruin, padající listí a občas rozvířený prach havraními křídly - působí to tak přirozeně, a kdo z těchto koutů pochází, dal by mi za pravdu.

Této tajemnosti však vtiskuje Linhart ještě jiný rozměr, ať už užitím rozličných nástrojů jako bong v "Poloze D", harmonia v "Zatopených dolech" či fujary ve víceru písní, nebo jemným humorem, kdy v písni "Crowna" z přepisu jména obce udělá havraní citoslovce. Nad tím vším pak vyniká příběh o nenaplněné lásce "Annenruhe", který se prý snad opravdu stal.

Vůbec nevadí, že Linhartův hlas není zrovna dokonalý, stejně jako jeho pěvecký projev. Nevadí, že deska není přehlídkou instrumentálního umění, stejně jako neobsahuje nějaký jasný hit, který by jen narušil její poetickou soudržnost. Už jsem to říkal - Petr Linhart není běžný písničkář a "Autobus do Podbořan" není deska, kterou bude denně omílat běžný posluchač jako kulisu k práci. Tohle je na hlubší poslech, na chvíli rozjímání. A také jako motivace k výletu.