Celý příběh začíná v roce 1987. Falco tehdy zavítal do Frankfurtu, aby nahrál písně k připravovanému pátému studiovému albu "Wiener Blut". Analogové nahrávky zůstaly jako přebytečný materiál ležet po dobu dvou dekád ve studiu, na konci loňského roku pak byly použity jako základní stavební kámen alba "The Spirit Never Dies".

Z dvanácti písní, které se na desce objevují, lze popiskem nové označit přesně polovinu. Zbytek tvoří koncepčně absolutně nesmyslné intro s outrem - obojí nahrané až vloni - a také dva dosud známé díly trilogie "Jeanny", které ale byly zaznamenány již na řadě předchozích (studiových i výběrových) desek.

Spíše než jako plnohodnotné album se tak "The Spirit Never Dies" jeví jen jako raritní nosič, který bohužel doprovází PR, jako by se snad mělo jednat o zásadní nahrávku Falcova života. Tou ale není ani v nejmenším. Vlastně jediná píseň, která po poslechu alba zapustí kořeny v mysli, je po hudební i textové stránce zdařilý experiment "Dada Love".

Falco na nové desce více zpívá než rapuje a oproti klasickému bollandskému rukopisu je patrná chuť experimentovat v aranžích. Deska tak funguje jako nadstavba k zatím poslední posmrtné nahrávce "Verdammt wir leben noch", za plnohodnotné album ale bohužel materiál na "The Spirit Never Dies" označit nelze.

Falco - The Spirit Never Dies