Koncepty alb The Magnetic Fields bývaly odjakživa fikané. Nahrávka "Realism" není výjimkou. Takzvaná no-synth trilogie alb vydaných za posledních šest let navazuje tématicky i svým konceptem na dnes již kultovní nahrávku "69 Love Songs", fenomenální a téměř tři hodiny trvající trojdisk. První epizodě trilogie, albu "i" z roku 2004, jehož každý název skladby začíná na písmenko "i", dominuje zvuk kytar a smyčců. Díl druhý, "Distortion" z roku 2008, je technicky pošpiněn a narušen.

Lednový "Realism" dýchá historičtěji, kontrastněji k předchozí části trilogie, paradoxně ale i k té první. Nabízí poprvé křídlovky a tubu, nahrávky zavánějí díky omezené instrumentaci místy až filmově středověce, popové kompozice jednotlivých písní tento dojem ale brzy samy roztříští. Fanoušci se nemusí obávat, dostanou opět standardní dávku živého tempa, zpěvných melodií i svým způsobem pestrých, ač zahořklých textů. Deska je ryze akustická, opomeneme-li jedinou píseň s doprovodem elektrické kytary "The Dada Polka".

Akustičtější etapa The Magnetic Fields bývá spojována s vadou sluchu šéfa projektu Stephina Merritta. Syndrom zvýšené citlivosti sluchu byl důvodem pro odstranění klasické sady bicích z projektu, dokonce ho nutí si běžně při aplausech krýt rukou levé ucho. Možná právě díky tomuto handicapu vytvořil originální autorská schémata instrumentací pro svá díla.

Deska nabízí třináct stop, které vkusně a hodnotně podtrhují tvorbu The Magnetic Fields. Obhajuje jejich vybojovaný, zasloužený a úctyhodný post i bez pomoci elektřiny.