Dovedeš říct, jak ses k hudbě dostal? Jak dlouho už se v téhle oblasti pohybuješ?

Muzika je mým hobby už hodně dlouho. Nejdřív jsem byl posluchačem, pak muzikantem. Ve finále promotérem, přičemž to první a poslední trvá dodnes. Coby posluchač jsem začínal někdy v šesti letech s popovými kapelami jako ABBA nebo Boney M. Brzy jsem se propracoval přes The Beatles a Rolling Stones k The Sweet, Nazareth, Deep Purple, Led Zeppelin nebo Queen. Záhy mi bratranec nahrál na kazetu dvě alba Kiss. To mi bylo osm let. Musím říct, že Kiss mě fakt nadchli a několik následujících let jsem neposlouchal téměř nic jiného. Pak někdy kolem dvanácti, třinácti let jsem totálně propadl metalu. Dokonce bych řekl, že v té době jsem platil za člověka s jedním z největších přehledů u nás. No a o nějaké tři roky později jsem, díky spolužákům na gymplu, přičuchl k hardcoru a punku. Fascinovalo mě, že ta muzika měla svoji tvrdost, rychlost a energii, ale na rozdíl od metalu její texty nebyly o kravinách. Nicméně v té době jsem ještě absolutně netušil, že bych mohl někdy v budoucnu hrát v kapele. Je pravda, že jsem v dětství hrál osm let na piáno, ale nedocházela mi mezi tím, a hudbou, kterou jsem poslouchal, prakticky žádná souvislost. Proto mne strašně překvapilo, když za mnou v roce 1986 přišli spolužáci s tím, že založíme kapelu.

Poprvé jsem tě zaznamenal před mnoha lety právě coby člena dnes už legendární party Kritická situace. Jak se zpětně díváš na ty časy?

To je složitá otázka. Je potřeba si uvědomit, že ačkoliv jsme fungovali někdy od poloviny osmdesátých let, kariérní vrchol přišel až po listopadové revoluci. Do té doby jsme sice natáčeli nějaká dema, ovšem teprve s otevřením hranic jsme se mohli nechat inspirovat kapelami ze zahraničí nejen poslechem, ale i celkovým obrazem fungování skupiny, což bylo velmi důležité. Za dob socialismu být opravdu dobrou punkovou kapelou, hudebně srovnatelnou s těmi zahraničními, v podstatě nešlo.

V dnešní době patříš mezi nejaktivnější promotéry u nás. Jak se to semele, že člověk začne pořádat koncerty?

Myslím, že v naprosté většině případů je tím prvotním impulsem láska k muzice. Až na výjimky si nemyslím, že by existoval promotér, který by neměl rád hudbu. David Urban, Ondra Šturma, Borek Holeček, ale třeba i Robert Porkert z Interkoncerts a další začínali jednoduše tím, že je bavila muzika. Já jsem se k tomu dostal přes kamarádku, která žila v západním Berlíně a znala tam těsně po revoluci lidi, kteří už tehdy organizovali turné kapel z Ameriky a západní Evropy. V létě roku devadesát jsme tedy začali zkoušet organizovat vystoupení zahraničních punkových a hardcoreových kapel. Když se na to zpětně dívám, zdá se mi úžasný, že sem ty kapely jezdily hrát, aniž by si cokoliv prověřily. Myslím, že to mnohé vypovídá o spontánnosti tehdejší doby. Naštěstí hned první koncert nám vyšel. Pokud si dobře vzpomínám, s těmi dalšími to už tak slavné nebylo.

Kdo byla ta vůbec první kapela?

Murphy's Law z New Yorku. V té době tady žádné kluby v podstatě neexistovaly, takže jsme akci pořádali v tehdejším Kulturním domě Barikádníků. Ačkoliv kapela byla skvělá, koncert to byl dost šílený. Jenže všechny začátky jsou těžké... Během příštích dvou let následovaly koncerty part jako Gorilla Biscuits, Cro-Mags, Spermbirds, No Means No, Agnostic Front, Fugazi, Chumbawamba, NOFX, The Offspring nebo Sick Of It All. Tím se mé promotérství pozvolna rozjelo a ve víceméně nezměněné podobě tak dělám koncerty dodnes.

Na kontě máš vystoupení megahvězd jako My Chemical Romance nebo Simple Plan. Občas se ozývají hlasy, které tě kritizují, že takové koncerty děláš čistě pro peníze, místo abys vozil méně známá, o to však zajímavější jména.

S tím nemůžu moc souhlasit. Nikdy jsem nedělal kapelu, která by vybočovala z našeho hudebního ranku. Konkrétně My Chemical Romance jsme chtěli dělat už o tři a půl roku dřív a v podstatně menším sále, než v jakém se nakonec koncert uskutečnil. Fakt, že tady hráli v době, kdy byli populární a přišlo na ně sedm tisíc lidí, je náhoda. Úplně to samé lze říct i o Simple Plan. Rozhodně to není o tom, že bych programově vybíral skupiny jenom proto, že jsou velké. Zkrátka dělám kapely, které mě baví a které poslouchám už delší dobu. Spoustu kapel sleduju už od dob, kdy o nich ještě prakticky nikdo nevěděl. Moc dobře si pamatuju konkrétně na My Chemical Romance, kdy předskakovali skupinám, které už dneska nikdo nezná. Fakt, že se z některých neznámých band postupem času stanou hvězdy, je věcí přirozeného vývoje. Když je kapela dobrá, tak se logicky bude líbit stále více lidem.

Jak probíhá příprava koncertu? Myslím tím od prvního oslovení agenta kapely až po samotné vystoupení?

Záleží na velikosti koncertu. Samozřejmě akce v malém klubu potřebuje méně náležitostí než vystoupení ve velké hale. V první řadě však oslovím agenta kapely, kterou bych sem chtěl dovézt. Nebo se jedná o opačný případ, kdy agent naopak kontaktuje s nabídkou mě. Následují debaty o tom, kolik by na akci mohlo přijít lidí, jak vysoké by mělo být vstupné, jaké budou celkové náklady. Dále se řeší, kolik procent z tržby připadne kapele a mnoho dalších věcí. Na mě je pak vybrat a zamluvit vhodný prostor, veškerou techniku, pomocníky, catering, někdy zajistit například i ubytování, pokud necestují tour busem. Důležitou věcí je propagace, která musí být adekvátní k celkovému rozpočtu. Ale tohle všechno jsou úplně běžné věci, které dělá každý pořadatel.

Na základě čeho si vybíráš kapely, které oslovíš s nabídkou uspořádání koncertu v Česku?

Všechno závisí na tom, která kapela v tu chvíli jede evropské turné. To je primární podmínka. Často se stává, že kapela, o kterou bych měl zájem, přestože se pohybuje po Evropě, nakonec v ČR nezahraje. Agent mi zkrátka sdělí, že pro nás nezbylo žádné datum. Na druhou stranu se stává, že musím naopak já odmítnout nabídky ke koncertování z obavy, že by přišlo málo lidí. Zjednodušeně řečeno, snažíme se pracovat s tím, co je k dispozici a co jakž takž vyhovuje oběma stranám. Existují i případy, kdy je na devadesát procent potvrzené datum vystoupení, ale několik týdnů před akcí pošle agent e-mail, že koncert nebude. Tohle se mi v poslední době stalo například u NOFX, The All-American Rejects, The Used, New Found Glory nebo Paramore.

Ačkoliv většina kapel, se kterými pracujete, pochází víceméně z punkové scény, přesto se v některých případech jedná o hodně slavná jména. Setkáváš se s hvězdnými manýry nebo požadavky na hranici splnitelnosti?

Velmi málokdy. Co se týče samotných muzikantů, zřídka se stane, že je někdo arogantní nebo že si hraje na hvězdu. Spíš se stává, že lidi z jejich okolí se snaží budit dojem, že se starají o kdovíjaké celebrity. Paradoxně to bývají zpravidla lidi, kteří v hierarchii doprovodného týmu nejsou moc vysoko. Za ty roky, co tohle dělám, už mě to ale téměř vůbec nevyvádí z míry. Snažím se ve všem vyhovět, vnitřně se tomu někdy i zasměju.

Máš nějaký sen, skupinu, kterou bys chtěl do Česka dovézt, ale zatím se to nepodařilo?

Dlouho jsem si přál dovézt The Starting Line. Mám je moc rád, jen se obávám, že už se nenávratně rozpadli. Mrzí mě, že tady nikdy nehráli třeba New Found Glory, které jsem naživo viděl dvakrát v Německu a byli výborní. Chtěl bych, aby tady konečně zahráli Sum 41. Líbí se mi Saosin, Thursday, Story Of The Year, Set Your Goals. Problém ovšem je, že po letech zkušeností už přemýšlím nejen srdcem, ale i rozumem. Říkám si, kolik by na kterou kapelu přišlo lidí a musím dávat pozor, abych nakonec neskončil v hlubokém minusu. Je docela frustrující, když z deseti uskutečněných vystoupení je ziskové jen jedno.

Jsi dlouholetý vegetarián a ochránce zvířat, jak se promítá tenhle fakt do tvé práce?

Když je člověk vegetarián téměř dvacet let jako já, tak už není tak radikální jako na začátku. Už je smířený s tím, že svět kolem sebe nezmění za nějaký krátký časový úsek. Stejně tak musí akceptovat, že lidi, se kterými musí v životě vycházet a spolupracovat, asi všichni vegetariáni nebudou. Samozřejmě jsem moc rád, když nějaká kapela propaguje vegetariánství, ale neřekl bych, že mě to nějak zásadně ovlivňuje. I když pravdou je, že poznám-li kapelu, o které vím, že ji tvoří samí vegetariáni, budu k ní mít určitě podvědomě pozitivnější vztah ve smyslu rozhodování, zda jí uspořádat koncert, nebo ne.

Jak se díváš na domácí hudební scénu? Jsou tady nějaká jména, která tě v poslední době zaujala a která stojí za pozornost?

Pět let jsem působil jako manažer a agent Clou. Za tu dobu jsem pronikl do domácí scény víc než kdykoliv předtím a díky tomu jsem pochopil, že principy fungování domácích a zahraničních kapel na klubové úrovni jsou dost odlišné. Když poté moje spolupráce s Clou skončila, tak mi naopak po krátké době došlo, že jsem se v téhle české "bigbítové" scéně zase téměř úplně přestal orientovat. Na té nezávislé úrovni nám tady trochu chybí nadšenci v menších městech, kteří by se o scénu starali a se zápalem organizovali menším kapelám koncerty. Jasně, jsou tady menší domácí skupiny, se kterými přijdu do styku poté, co mě samy kontaktují nebo mě na ně někdo upozorní. Musím se ale přiznat, že sám od sebe českou scénu nestíhám sledovat tak, jak bych měl. Samozřejmě, pokud se mi podaří narazit na českého interpreta, který mě zaujme svojí kvalitou, tak zpozorním. Jednou za čas udělám vystoupení pro čistě domácí kapely, i když to není příliš často. Upřímně si myslím, že tady vlastně moc kvalitních kapel není. Bohužel jedna z nejzajímavějších, která tady kdy vznikla, 5th April, už neexistuje. To je mi dodneška hrozně líto.

Jsi už několik let ženatý. Tvoje práce obnáší mimo jiné velmi pozdní návraty domů. Dá se to skloubit s poklidným rodinným životem?

Moje manželství je asi celkem atypické. Děti zatím nemáme, můžu si tedy dovolit být třeba celou noc venku. Podle mě lidi pracující u záchranky nebo na nějakém dispečinku to musí mít podstatně horší. Možná bych to ani nestavěl do roviny manželství. Když máš jakýkoliv vztah, jsi klidnější a táhne tě to víc domů. Jsem rád, že jsem se v mém věku konečně docela uklidnil. I když řekl bych, že možná víc než manželství mě zklidnil náš pes. Když si vzpomenu, že je sám doma, tak místo abych někde pařil do rána, jdu za ním.