Přesto jsem však televizní obrazovku v sobotu večer zapnul spíš náhodou. Ovšem bezmála dvouhodinový přenos za to stál. Všichni výše zmínění přijali pozvání s pokorou a hlavně zodpovědně. Celým večerem se táhl lehce drásající pocit, v němž se snoubila melancholie s naléhavou atmosférou. Dokonce i řečníci měli proslov zajímavý a věcný. Samotný repertoár písní pak nemohl být lepší. Značka Václava Havla tomu celému jednoduše dala punc vkusu a kvality. A tak se stalo, že jsme mohli z úst Lou Reeda slyšet "Perfect Day" v duetu s Renée Fleming a v doprovodu Pražská komorní filharmonie, což byl zážitek bez debat mrazivý. Ani tolik nešlo o to, že Lou Reed tuto skladbu již téměř nehraje, jako spíš o přenádherné aranžmá. Stejně éterický byl i moment, kdy si Joan Baez střihla americký lidový protestsong "We Shall Overcome" a proložila jej i jednou slokou v české verzi "Jednou budem dál" od Spirituál kvintetu. V tu chvíli jako by tam ve vzduchu visel duch nenásilné revoluce a skrz píseň prosakoval, jak do Pražské křižovatky, tak do obýváků. Slzám se neubránil ani samotný strůjce oslavy. Nejednalo se naštěstí o prvoplánovaný ždímač emocí, kdy se všichni navzájem poplácají a ujistí se v tom, že je to tak správně. Bylo to zkrátka dojemné upřímností.

Václav Havel ducha revoluce připomněl dokonale. Na oko civilním koncertem se totiž táhla nit něčeho opravdu autentického. Zřejmě to bylo tím, že jste všem účinkujícím mohli věřit každé slovo. Jsem si jist, že každá věta byla myšlena srdečné. A přitom se to celé mohlo utopit v patosu a kýči, jak by to zřejmě dopadlo v režii kohokoliv jiného. Jenže komu jinému by také na pozvání již zmíněný Lou Reed kývl, že? Stejně jako lze jen hádat, zda by své krátké vyjádření k sametové revoluci zprostředkovaně poslal například Jeho Svatost dalajláma, Bono, Mick Jagger, Michail Gorbačov nebo Barack Obama. Asi těžko.

Tenhle večer dostal lidskou tvář, ve které nebyla ani vteřina času na přetvářku. Hlavně ho však celý symbolicky stmelila hudba. Tak, jako se tomu stalo 17. listopadu 1989. Hudba, jak je známo, totiž nezná hranic a spojuje především. Stejně dobře ale umí přenášet ducha doby. Nám, co jsme tento významný den zažili tak mladí, že si ho ani nepamatujeme, totiž dokázala připomenout něco, na co bychom měli být pyšní, ale zároveň neusínat na vavřínech. Je třeba říct, že i naše generace moc dobře ví, jak se věci měly. Kolektivní vina je věc problematická, ale určitě nelze soudit stádo podle černých ovcí. My mladší si totiž té svobody také vážíme a uvědomujeme si jí. Možná je pro nás jen příjemnější koukat dopředu. Uznávám ale, že tentokrát stálo za to se otočit a díky muzice a největšímu žijícímu Čechovi si přičichnout. Bylo to krásné pro všechny stejně. Je jedno, jestli vám je sedmnáct nebo devadesát let.