Metalová ikona Slayer se dostala do zvláštní pozice.Vytvořila si vlastní styl a díky tomu je dnes obviňována z klišovitosti. Nehledě na fakt, že se více jak dvacet let snaží překonat svou nejlepší desku. Takový kolotoč dokáže člověka unavit, což pocítil hlavně frontman Tom Araya, který svůj život zasvětil farmaření a nějak moc netouží rozsévat nenávist a utrpení v textech. Přesto se nechal přemluvit a kapela svou káru táhne dál. A jak přibývají metalovým samorostům letokruhy, tak prorůstají zkušenostmi. Proto i i nová deska působí jako výběr toho nejlepšího z dřívějších let, jen s tím detailem, že songy jsou zcela nové.

Tahle sekaná je namletá zatraceně promyšleně a producent Rick Rubin odvedl obligátně dobrou práci, kde se mu povedlo to, co s Metallikou ne. Natočit desku, která bude kvalitní, ale bude moci konkurovat dřívějším počinům. Pomyslný prim na albu hraje třetí song s názvem "Snuff", Dave Lombardo popustil svým nohám uzdu a neuvěřitelná dvoukopáková smršť je na světě, stejně jako pološílené kytarové onanie, jež již tradičně postrádají sebemenší náznak melodie. Chaos z "Reign In Blood", pestrost "Seasons In The Abyss a punkovost debutového "Show No Mercy", to jsou ingredience hodně krvavé směsi, kterou dochucoval sám Rick Rubin.

Slayer jsou zkrátka konvenční a již se nedopouštějí experimentálních pokusů typu "Diabolus In Musica", což je sice dobře pro tvář kapely, ale hodně experimentální skladbu "Bloodline", známou ze soundtracku filmu "Dracula", považuji za jednu z nejlepších v jejich historii. Asi nejexperimentálnějším zářezem tu píseň "Playing With Dolls", která zavání snad i crossoverem. Inu, očekáváme od téhle kapely vlastně něco jiného než řezničinu a texty, které nikdo z nás dětem před spaním číst nebude? Odpovědí je ne. Krev teče proudem, vrazi obsazují celý svět a válka zachvacuje minimálně půlku vesmíru. Prýštící zlo zkrátka nejde zastavit.

Na ploše zhruba jednoho roku tak vydala svoje CD kompletní sestava velkého triumvirátu thrash metalu. Slayer bych zařadil na druhou pozici, protože Megadeth se s "Endgame" opravdu vytáhli, ale Metallica s "Death Magnetic" už tak slavná není. Někomu zkrátka sázka na retro styl vyšla, někomu ne. Jen Slayer lze těžko označit za retro, protože svůj styl definovali a striktně se ho drží. A jak praví lidové moudro: Metalisto, drž se svého kopyta. Brutální kvartet toto bezmezně ctí a vyplácí se jim to. Do poslední kapky krve.