Pouhý zákusek k poslední řadovce, anebo spíše hlavní chod? Očekávání byla různorodá. Za "Voltu" obdržela Björk tradičně mnoho chvály (však si připomeňte naši recenzi nebo makrorecenzi), kritičtější proud byl k ní však tentokrát méně milosrdný než kdy předtím. Vokální piruety věhlasné Islanďanky už se za dvě dekády oposlouchaly a kreativní oddech v druhé půlce alba byl až příliš znatelný. "Volta" byla vskutku moc krátká a místy nedokončená na to, jak se o ní i v souvislosti s využitím dechové sekce, hostováním fenoménu Antonyho Hegartyho či pro někoho překvapivé spolupráce s Timbalandem mluvilo. A pak přišel dosud nejenergičtější, nejživelnější pojízdný festival jménem Volta Tour, se kterým vše začalo dávat větší smysl a díky němuž i ohlášené DVD vzbuzovalo pocit, že vrchol barevné dvouleté éry možná přichází až teď.

Z luxusního balení standardní evropské verze boxu "Voltaic" (možných variant je celkem pět) se na vás ovšem vykutálí hned čtveřice disků. Klipové DVD a remixové a živé CD prozatím odkliďme stranou - a pokud jste vybíraví, není až takovou chybou je tam zanechat - jediné skutečně podstatné je tu totiž DVD koncertní. Záznamy jsou hned dva, přičemž běžnou zastávku v pařížské Olympii doplňuje kratší komorní vystoupení z reykjavického kostela, připomínající druhou, intimnější, byť slabší stránku "Volty". V Paříži se událo vše podle klasického mustru. Na pódium slavnostně vpochoduje nejprve desetihlavý ženský dechový ansámbl The Icelandic Wonderbrass, hlavní poznávací znak celé tour jak instrumentálně, tak vizuálně (sladěné pestrobarevné kostýmy, každá mající na zádech připevněný vlastní prapor - radost pohledět stejně jako v případě grónského sboru při "Vespertine Tour"), následně zbytek sestavy (bicí, dvakrát elektronika, cemballo) a konečně Björk. Otevírák "Earth Intruders" se potvrzuje být jednoznačně koncertní skladbou - zatímco albová verze zůstávala intenzitou daleko za hesly "Turmoil! Carnage!", naživo s tančící dámskou jedenáctkou, lasery a závěrečnou světelnou explozí to sice pořád není masakr, poměrně slušná vřava už ale ano.

Přeskočíme-li v tracklistu o něco dopředu, vřavu skutečnou rozjede hlavně doslova kulometným beatem poháněná, nasupená a dobře vystavěná "Where Is The Line". Právě tahle i další skladby z vokálního experimentu "Medúlla", k němuž se vzhledem k náročnosti živého provedení a těžkostem se shromážděním funkční sestavy konala pouze dvě studiová vystoupení, představují na pařížském koncertu hodně čerstvý vítr. "Who Is It" přes nasamplovaný beatbox díky dechům rozkvétá v hodně radostný popěvek, "Desired Constellation" je zase místem úplného ztišení a momentem, kdy je možné obdivovat supermoderní elektronický nástroj zvaný reactable. Poměr skladeb "Medúlla" vs. "Volta" je překvapivě pět ku pěti, přičemž mezi nominovanými za "Voltu" je černým koněm "Vertebrae By Vertebrae" se strhujícími úvodními dechovými ataky Wonderbrass. Naproti tomu starší hity už mohou po skvostném a zaznamenaném provedení v Royal Opera či Cambridge těžko tak nadchnout - a skutečně se tak neděje. Zvlášť kvůli absenci smyčců a přidušenému zpěvaččinu vokálu hodně zanikne kouzlo "Jógy", o něco líp dechy nahrazují chybějící smyčce v "Bachelorette", masově snad nejoblíbenější "Hyper-Ballad" radši nechá Mark Bell zmutovat do svého hardcore-techno tracku "Freak". V plné síle se vrací jedině apokalypsa "Pluto". To finální synchronizované naklánění ze strany na stranu v podání hlavní hvězdy už tu sice také bylo, v součinnosti se zbytkem Wonderbrass je to ale už opravdu masakr a bod číslo jedna, díky kterému stojí za to tohle DVD vidět.

Skvělé momenty tu najdeme, přesto mohlo být ještě lépe. A to hlavně co se týče hlasové formy Björk, v té době bojující s chřipkou a tudíž i s evidentní - a později přiznanou - psychickou nepohodou. Pár falešných míst si už člověk během těch let zvykl odpouštět i vzhledem k vyvažujícím místům excelentním, jenže těch je tentokrát minimum a i občasný nespokojený výraz hlavní hvězdy naznačuje, že tentokrát šlo o vydřený zápas. Přitom skutečně nejde o vypovídající obrázek, vždyť třeba triumfální "Wanderlust!" znělo na začátku turné z úst Islanďanky plně a nesmírně intenzivně, její hlas rozhodně nepřeskakoval jako v závěrečném manifestu "Declare Independence" a když připočteme, že se tehdy na pódiu objevoval zmiňovaný Antony či hráč na exotickou pipu Min Xiao-Fen, je prostě škoda, že to nakonec "dopadlo" zrovna na tu Paříž.

Na komorním vystoupení z Reykjavíku Björk nepůsobí jako vizionářská umělkyně, pojetí vystoupení je spíše konzervativní, čemuž nahrává i výběr méně zajímavých skladeb z rejstříku posledních dvou alb. Což ovšem nevylučuje jistou působivost, zvlášť v případě převzaté islandské "Vökuró" se smíšeným sborem a cemballem. Zasténat lze opět kvůli ne zcela doléčenému, lehce roztřesenému hlasu zpěvačky, zarýpat pak konstatováním, že lepší doplněk k pařížskému koncertu by býval obstaral nevydaný záznam z francouzských studií Canal+. Právě na něm za doprovodu nejen sboru, ale i hrdelních zvuků Tagaq a Rahzelova beatboxu vynikly skladby z "Medúlly" - jako zde závěrečná "Mouth's Cradle" - skutečně naplno.

Zbylé disky bohužel neúprosně spadají do kategorie sběratelského materiálu. Upřímně, DVD s klipy včetně dvou bonusů a desítky rovněž podprůměrných finálových příspěvků o nejlepší videoklip k singlu "Innocence" by mohl klidně nést podtitul Jak se nám klipy k Voltě nepovedly. Rozpačitý je Gondryho happening "Declare Independence" a (jako v případě obdobných iniciativ Radiohead či Nine Inch Nails) nedopadly po umělecké stránce dobře ani počiny fanoušků. Zábleskem originality v jinak nepříjemně tuctové remixové sbírce (únavně střídající převážně tanečnější předělávky singlů "Earth Intruders", "Innocence" a "Declare Independence") je dostaveníčko Björk s newyorskými Ratatat - její úchvatný a navíc zvýrazněný vokál + jejich pazvuky a elektrická kytara, výtečně překopaná melodie a stále přítomná gradace = originálu překvapivě konkurenceschopná varianta (a snad i inspirace pro osobité, avšak na albech zatím hodně oposlouchatelné Ratatat). Problém posledního CD "Live At Olympic Studios" tkví zase v naprosto vyčištěném zvuku, kvůli němuž prakticky nelze rozpoznat, že se jedná o živou nahrávku; převládá tudíž sterilita a chybí jakékoli napětí. Smysluplné snad v případě radikálních aranžérských obměn, ty jsou ale navzdory zapojení dechové sekce naopak vyloženě kosmetické (v případě "Innocence" lze vyhlásit soutěž o nalezení deseti rozdílů) a chybějí i jakékoli další momenty, třeba i detaily, které by překonávaly originály nebo starší živé verze.

S potenciálem živého speciálu "Voltaic" to nakonec dopadlo nejednoznačně. Využit byl v případě koncertního DVD, které na druhou stranu obsahuje jeden z nejslabších pěveckých výkonů za celé turné. "Voltaic" nakonec "Voltu" nepřekonává tím spíš, že kromě svých předností zbytečně dává na odiv i slabiny. OK, v kontextu celé přeplněné diskografie žádné překvapení. Ale vraťme se do doby "Vespertine": vytříbenou desku tehdy korunovalo skvostné DVD "Live At The Royal Opera" (mimochodem nadále nejlepší koncertní počin islandské divy), žádná kupa "povinných" rozpačitých přídavků. Teď je situace jiná - Björk se připravila o možnost utlumit jednoduše vydaným, bezchybným koncertním záznamem diskuze o své dosud nejrozpačitější éře. I když to rozhodně nebyla éra nezajímavá - obzvlášť pokud jste byli při tom skutečně naživo.