Pokud ze současné scény může někdo nahradit U2, až odejdou do hudebního důchodu - a to ať již co do velikosti, či co do velkoleposti živého spektáklu, který alespoň jednou za život prostě musíte vidět -, pak k tomu má nejblíže parta okolo Matta Bellamyho. Ten ale již dávno před vydáním "The Resistance" avizoval to, že se Muse tentokrát vydali trochu jinou cestou a že novinka bude vlastně velkou neznámou. "Vyklubalo se z toho symfonické album," prohlašoval ještě v polovině nahrávacího kolotoče. Nakonec ale album stojí někde na pomezí toho, co se dle jeho výroků dalo očekávat, a tím, co přinesla předchozí "Black Holes And Revelations", což stačilo Honzovi Kuligovi v naší hlavní recenzi k tomu, aby Muse podržel solidní osmičkou. Pětičlenná porota však v makrorecenzi již tak pozitivní nebyla a průměrné hodnocení nechala spadnout až na dvaašedesát procent.

---

Dan Hájek - Pompézní erupce, tentokrát bez černých děr (7/10)
Vztah k interpretovi: Prozkoumáno z různých směrů, přesto zůstalo nepřekonáno "Black Holes & Revelations"

"Uprising" je povedená volba pro singl, pak však nastává neutichající paranoia z toho, co vlastně přijde. Muse se vrhli opěvovat své vlastní hrdiny (Queen nevyjímaje) a aby toho nebylo málo, nadechli se k neohraničené pompéznosti. Závěrečný triptych "Exogenesis" k zbytku desky příliš nepasuje a cesta k jeho správnému pochopení a strávení je drobet komplikovaná. "The Resistance" je napumpováno v mnoha rovinách, až se může zdát, že se na jejich vlastní planetě něco geneticky pokazilo a překombinovalo. V druhém sledu je patrná přemrštěná hladina perfekcionismu a prvních několik poslechů vyjde tak na půl dechu. Po kompletním obhlédnutí teprve přijde odhalení, že se Muse příliš zvukově neposunuli a nabízejí svou standardní výzbroj, která však zabírá. Tato alchymie má za následek, že se vytratila určitá přímočarost, drive jednotlivých skladeb a vítězí jakýsi vyšší umělecký princip. "The Resistance" neklame, ale ve stínu "Black Holes & Revelations" přeci jen drobet klopýtá.

Pavel Parikrupa - Nablýskaný bazar (7/10)
Vztah k interpretovi: Muse je jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Grandiózní vykradači, u kterých mi ty jejich výpůjčky vůbec nevadí.

Po naprostém okouzlení minulým albem "Black Holes And Revelations" je "The Resistance" mírným zklamáním (nebo aspoň dosud bylo, uvidíme, jak to bude za pár měsíců). Kupodivu mi na novince chybí více tvrdších kytarových pasáží - ty přišly zkrátka i díky docela dlouhým klavírním chopinovským variacím. Muse vždycky absorbovali nesmírné množství podnětů zvenčí a nyní se jejich zdroje ještě rozšířily. "Undisclosed Desires" mi neuvěřitelně připomíná timbalandovský experiment od Chrise Cornella a jedna z mála tvrdých skladeb "Unnatural Selection" je se vším všudy poctou (řečeno eufemismem) System Of A Down. O očividné inspiraci jménem Queen je škoda mluvit - tady to je jen na vkusu posluchače, jestli si to nechá líbit (v "United States Of Eurasia" pokaždé instinktivně čekám tu operní pasáž, kde zní Galileo, Scaramouche a další) anebo to s opovržením odvrhne jako sprostou vykrádačku. Já s tím chameleónstvím Muse problém nemám a dost mne baví. Ale jak říkám, postrádám jen více tvrdých kytar, za to u mne jde bod dolů.

Miroslav Böhm - Nejlepší kapela ve vesmíru (6/10)
Vztah k interpretovi: Jsou (podzimní) dny, kdy bych "Absolution" bez váhání zařadil mezi deset nejlepších desek poslední desetiletky.

První dva kontakty s ambicemi a sliby svázanou "The Resistance" měly hodně hořko-sladkou příchuť. Pilotní singl "Uprising" nabídl jen klasické Muse a "United States Of Eurasia / Collateral Damage" byl (a je) nevtipnou parodií na bohémskou rapsodii Mercuryho královny. A totéž se opakuje v různých variacích i na zbytku desky. Je smutné, když značně rozporuplné pocity z poslechu zachraňuje závěrečný třídílný opus, který sice připomene "Absolution", ale postrádá kytary. U kapely, která je s nadsázkou řečeno zajímavá pouze neokázalým kytarovým citem a uměním svého frontmana. Ano, Muse se touto deskou stávají nejlepší skupinou ve vesmíru. Sesadili tak paradoxně právě Queen, tedy jinou megakapelu, která se během posledních dvanácti měsíců matně pokusila navázat na dobu, kdy Freddie Mercury ještě žil. Teď by to ale chtělo, aby se zase vrátili dolů na Zemi, jinak jim tady ujede vlak. Taková namyšlenost, ne nabubřelost, a takové papalášství totiž v hudbě prochází maximálně jednou za deset let. A to už v této dekádě stihl vyčerpat Gallagher. Prostě: první Muse, u kterých je nejzajímavější basa.

Tomáš Bláha - Nevadí mi kýč, ale nuda mě nebere (6/10)
Vztah k interpretovi: Zamilovaný.

Když jsem se s naprosto znuděným, ba co hůř otráveným výrazem v obličeji prokousával asi k páté "Guiding Light", napadalo mě, že "The Resistance" je snad ta nejzbytečnější deska, kterou Muse mohli nahrát. Když už to nebyli Queen, kdo mě nepříjemně vyváděl z letargie, byla to zapáchající podobnost s jejich předchozím "Black Holes And Relevations". Matthewa Bellamyho považuju za geniální osobnost. Miluju jeho smysl pro velkolepost a jeho interpretace kýče mi vždycky přišla k chuti. Teď jsem o něm poprvé od roku 1999 začal pochybovat. Paradoxně se pocit zbytečnosti z týhle placky rozplýval až s posledními třemi skladbami (+ "I Belong To You"). Koncentrace kýče vysoká, hitový potenciál nulový. Co naplat, ty skladby jsou perfektně napsaný, nahraný a tentokrát mi vůbec nevadí, že je to takový mix mezi Chopinem a Alexem Northem. Bellamy k symfonii vždycky inklinoval, věčná škoda, že svojí úchylce nedal na novince ještě větší prostor, já bych byl určitě spokojenější. Jejich načesaná vesmírná odysea by tak dostala další rozměr. Takhle musím říct, že letos vyšlo spoustu alb, které jsou mnohem zajímavější.

Petr Adámek Velké, nafouklé, nekonkrétní něco (5/10)
Vztah k interpretovi: Vůbec žádný. Znám jen několik skladeb, které mě k poslechu celého alba nepřesvědčily.

Čtu recenze, probírám se reakcemi fanoušků, koukám na prodejní žebříčky a čím dál nechápavěji se ptám: co na těch Muse všichni vidí? Britové jdou proti davu, "The Resistance" je věc složitá, velmi těžce stravitelná a naprosto nemoderní, což by samo osobě nebylo na škodu. Jenže za veškerou tou pompézností a složitě vygradovanou slávou mi chybí byť náznak jakékoliv pointy. O co těm Muse sakra jde? Hrdá pocta Queen? Nebo jejich vykrádačka? Ani jedno! Materiálu odkazujícího na legendární skupinu je málo, abychom ho mohli vnímat jako regulérní poctu a zároveň více, než by i ta nejdrzejší kapela dovolila označit čistě za "svůj". Zbytek desky, neasociující Queen, je na tom neslaně nemastně. Psychedelie, kytary a nánosy symfonických ploch jsou sice skvěle instrumentálně umícháné, jenže výsledná hmota nedrží pohromadě. Nejsvětlejším okamžikem je pro mě v rytmu r'n'b se nesoucí "Undisclosed Desire". Skvěle nazvučená basa v pozadí, jasný motiv od začátku do konce, žádné zbytečné kudrlinky - tohle se povedlo. Pak ještě další jedna, dvě skladby, toť vše. Téhle desce zkrátka nerozumím.

---

Album: Muse - The Resistance
Průměrné hodnocení: 6,2/10
Celkový čas: 54:18
Skladby: Uprising, Resistance, Undisclosed Desires, United States Of Eurasia (+Collateral Damage), Guiding Light, Unnatural Selection, MK Ultra, I Belong To You (+Mon Coeur S'Ouvre A Ta Voix), Exogenesis: Symphony Part I (Overture), Exogenesis: Symphony Part II (Cross Pollination), Exogenesis Part III (Redemption)