Za šestnáct let existence Filter vznikly čtyři řadové desky a navzdory neustálým personálním rošádám (z původní sestavy zůstal pouze výše zmíněný zpěvák a kytarista Richard Patrik) si kapela udržela vlastní tvář. Tu má v celé její kráse prezentovat album největších hitů. Skutečnost je však jiná. Polemizovat by se totiž dalo jak se samotným výběrem skladeb, tak i se zásahy do několika z nich.

Úvodní hitovka "Hey Man Nice Shot", o níž kdysi zlí jazykové tvrdili, že je inspirována sebevraždou Kurta Cobaina, se jeví jako ideální otvírák. Nesouhlasné bručení však přijde hned se skladbou číslo dvě, tedy "Welcome To The Fold". Ta se zde totiž nachází v singlové verzi, což ve výsledku znamená zkrácení o dobré tři minuty. Dobře, pro běžného posluchače je možná téměř osmiminutová stopáž skladby příliš, avšak fanoušek (jemuž by album mělo být směrováno v první řadě) stojí o originál, nikoliv ořezky. Stejně necitlivá několikaminutová amputace se děje ještě dvakrát a odnesly to v podstatě nejslavnější "Take A Picture" a "Where Do We Go From Here". Laik nic nepozná, pro znalce velká škoda.

Deset čtrnáctin obsahu disku tvoří skladby z řadových alb, zbývající čtyři kousky pochází ze soundtracků. Zajisté oceníte typicky filtří pecku "One" a závěrečnou hedvábně jemnou baladu "Thanks Bro", naopak elektronická "(Can't You) Trip Like I Do" (původně z dílny The Crystal Method) působí v kontextu skoro rušivě. Tato společně s nevýraznou "Jarassitol" zbytečně zabírá místo jiným hitům. Je totiž s podivem, že z posledních dvou nahrávek "The Amalgamut" a "Anthem For The Damned", jež skýtají skvělý materiál, se na výběrovku dostaly dohromady jen tři písně.

Naštěstí je tu stále ten skvělý Richard Patrik se svým nezaměnitelným chraplákem, který vše aspoň trochu zachraňuje. A naštěstí v minulosti nahrál mnohem kompaktnější desky. "The Very Best Things" totiž vyzní spíše jako mechanicky sestavené hudební portfolio, než jako poctivý výběr nejlepších písní.