Když jsem poprvé slyšel "Coast Of Carolina", říkal jsem si, že by to klidně mohli nahrát Deerhunter, bez složité osobnosti Branfroda Coxe nebo náchylnosti k Atlas Sound či Lotus Plaza. Čímž nijak nechci shazovat Michaela Benjamina Lernera, dvaadvacetiletého multiinstrumentalistu, ale Bradford Cox je holt jen jeden. Lerner nemá potřebu zkoušet, co všechno je v hudbě možné a co už ne. Vyrůstal na klasikách jako Beach Boys, The Kinks, The Beatles a úctu k těmhle jménům se nebojí dát najevo. Hoch to je slušný, neriskuje, někomu ale může přijít nezajímavý, nudný, občas podbízivý. Všechno je v pořádku.

Telekineze je jednou z věcí, kterou bych vážně chtěl ovládat. Ne snad, že bych si maniakálně ujížděl nad ovládáním svého okolí, ale určitě znáte takové ty stavy, kdy chcete někam vypadnout a ani pořádně nemůžete. Sbalit si pár švestek, odsunout ten rez svého stereotypního života a vyrazit k břehům Caroliny, přes Tokyo zpátky k Velkým jezerům, to vše se svým imaginárním přítelem. Pak se pohodlně vrátit. Michael Benjamin Lerner je snílek, který každou noc otvírá okna svého pokoje a na nafukovacím člunu absolvuje cestu po "svém" světě. Cestuje jak prostorem, tak i časem. "Woke up in another life time." Občas mu to závidíte, občas si říkáte, že je lepší být doma v pokoji a dělat si svoje věci.

Telekinesis! je tak prakticky jeho sólový projekt, neboť si většinu instrumentů na albu nahrával sám. Ochrannou ruku nad nim drží Chris Walla - kytarista rozervaných Death Cab For Cutie. Což je fakt, který vám může desku Telekinesis! zvukově načtrtnout, ptáte-li se, jak zní. Ty kontury jsou stejně nakonec přetlučeny Lernerovou telekinetickou verzí osamění. V jednom rozhovoru přiznal, jak moc má rád cestování. Řekl, že "je to nejoblíbenější činnost". Možná proto je z té desky cítit taková ta komorní dobrodružnost. Komorní proto, poněvadž cestovat sám není vždy odvaz. Viděli jste film "Útěk do divočiny"? To vše si představte v mnohem barevnější verzi a s happyendem.

Jeho hudba funguje daleko víc jako podkres než příkladný nákres. Je to moje ostuda, že snad po padesátém poslechu nedokážu přesně říct, co se mi na tom líbí a co nelíbí. Není v tom ani špetka progrese, jde spíše o výlety do krajin, o kterých jste slyšeli, a někdy tam i dokonce byli. Zhruba víte, co vás čeká. Lerner koketuje s folkem s jeho všemožnými příponami a klavíru se bojí přibližně stejně jako smyčců. Občas do strun hrábne trochu ostřeji, to nic ale nemění na faktu, že po dobu necelých čtyřiceti minut na vás budou dýchat nekonfliktní melodie, na které ne vždy budete mít náladu. Komornost by byla v pořádku, ale ta jeho příležitostná dětinskost je něco, co vážně nepřekousnu.