První otázka nemůže být jiná, než jak se kluk z Anglie dostane do Česka a co tady vůbec dělá?

Ray Gibson: Přistěhoval jsem se sem před několika lety za svou tehdejší přítelkyní, která byla Češka. Pracoval jsem ve firmě, pak jsem si založil svou vlastní, ale pořád mi něco scházelo. Po nocích jsem začal skládat písničky a zjistil jsem, že mě to naplňuje daleko víc než dělat někomu šéfa.

A jak jste se dali dohromady jako skupina?

Šimon Řečený: My jsme hráli všichni v různých kapelách a vzájemně se potkávali. Pak jsme ale dospěli k názoru, že nechceme hrát hard rock ani funky, natož na city, ale že chceme dělat klasický pop s krásným Angličanem.

Štěpáne, ty jsi naopak naskočil do rozjetého vlaku - k ostatním ses přidal až loni na podzim. Jak proběhla tvá adaptace?

Štěpán Drábek: Naprosto v pohodě, když jsem se na to jednou dal, tak jsem věděl, že zůstanu.

Původně jsi basák, není to velká změna přejít na bicí?

Štěpán: Ne, když má člověk v těle rytmus. Navíc jsem na bicí zkoušel hrát už kdysi, takže to byl možná podvědomě i můj sen.

Co bylo hlavním impulsem k tomu odjet dělat hudbu do Berlína?

Šimon: Začít hudbu dělat na sto procent. V Praze jsme měli každý plno závazků, jeden pracoval, jiný studoval, měli jsme tam jiné kapely. Přesně tyhle věci nám ubíraly soustředěnost na The Roads. Nepřemýšleli jsme ale jen o Berlíně, v plánu byl i Seattle a Tokio.

A čím zvítězil Berlín?

Ray: Rozeslali jsme přes čtyři sta e-mailů do všech tří měst a zjišťovali, jestli tam máme šanci hrát a prosadit se. Berlín s přehledem vyhrál.
Šimon: Berlín je hlavě energické, živé město, ze kterého si každý den můžu něco odnést. Berlín ožívá kolem půlnoci, kdy v Praze jde už všechno spát. Nechceme ale, aby to vyznělo, že nám v Praze není dobře, Prahu máme moc rádi, ale nemá nám co dát.

Teď už žijete v Berlíně několik měsíců, a tak můžete trochu porovnávat. V čem je ten největší rozdíl mezi oběma scénami?

Štěpán: V Berlíně si lidé nesmírně váží každého, kdo něco tvoří, a vzdají tomu člověku hold i za tu snahu, co do toho vloží. V Česku jde lidem, co dělají do hudebního businessu, jen o peníze a samotná kapela pro ně neznamená nic. Čeští pořadatelé berou jako samozřejmost, že kapela bude hrát bez honoráře, ale nejsmutnější je to, že u nás kapela nestojí pořadateli ani za slovo.

To zní jako nějaká špatná zkušenost...

Šimon: Hráli jsme v jednom nejmenovaným klubu, jehož majitel nás pořád bombardoval e-maily s prosbami, abychom tam zahráli. My jsme přijeli, zahráli jsme a dostali jsme almužnu v mincích, přestože ten klub byl úplně plný a museli ten večer vydělat hrozně moc peněz. My nemáme velké nároky, nechceme několik tisíc, stačí nám hrát za cesťák, ale tehdy jsme nedostali ani blbý pivo.
Ray: A to se v Berlíně nestane. Tam za tebou pokaždé přijde manager klubu, prohodí s tebou několik vět, přinese ti třeba bednu s pivem a poděkuje. Ten příběh jsme povídali i v rozhovoru pro jedno německé rádio a ten DJ nám to nechtěl uvěřit, ale tak to v Česku bohužel někdy je. Ono nejde ani tak o peníze jako o princip. Nechceme vyznít jako nevděčníci, třeba v Akropoli, v Roxy nebo v Rock Café se o muzikanty starají skvěle.

Vaše debutová deska je venku už pár měsíců. Vznikala také v Berlíně?

Ondřej Homola: Deska vznikala v Praze u Šimona ve sklepě. (smích)
Šimon: Pár věcí jsme museli ale přehrávat, protože ve sklepě byly trubky a když někdo spláchnul na záchodě, tak se to všechno zaznamenalo. Vtipný moment byl, když jsme nahrávali píseň "Red Tower" a místo textu jsem začal říkat: "Sračky, sračky, sračky, nemůžeme nahrávat!" (smích)

Kdo vám desku produkoval?

Ray: Desku jsme si produkovali kompletně sami, ale co se týče zvukové režie, tu dělal náš kytarista Ondra Skoumal.

V jednom časopise vaši desku překřtili na "Better Than Beatles", což se jednomu pánovi moc nelíbilo. Jak k takovému omylu vůbec mohlo dojít? Vždyť váš debut je eponymní.

Šimon: To bylo docela vtipné, ale neříkám, že jsme z toho nebyli rozčarovaní. Pravdou je, že jsme kdysi dávno měli na svém demu napsáno: "Better than Oasis," ale to nikde nebylo zveřejněno, takže ani nevím, kde to vyhrabali. Navíc špatně napsali název naší písničky a z The Beatles udělali jen Beatles.

Proč jste nepodepsali smlouvu se žádným vydavatelstvím a rozhodli se album distribuovat na vlastní triko?

Ray: Nic nás nezaujalo. Hloupá smlouva, špatné podmínky. Navíc hodně věcí, co dělá vydavatelství, si může kapela dělat sama a možná i lépe.

V Německu si prodej "The Roads" vzal pod taktovku jeden z největších prodejců - Dussmann. Jak jste se k tomu dostali?

Ray: Když jsem byl nakupovat desky na ta naše slavná dema "Better Than Oasis", tak jsem se ptal, kdo je v Berlíně největší distributor desek, a oni mě poslali k Dussmannovi. Zavolal jsem řediteli přes nové kapely a toho náš příběh, kterak jsme se z Česka přestěhovali do Berlína za hudbou, zaujal a pozval mě na schůzku. Po poslechu desky mi řekl: "Nevím, jestli to prodáme, ale můžeme to zkusit." Dal naši desku do přehrávačů a všechny kopie, které tam měl, se vyprodaly, proto nám věnoval na nějaký čas i celou výlohu, kde byly naše plakáty a deska vystaveny.

Bude distribuce vaší desky rozšířena i po dalších městech Německa?

Ray: Do dvou měsíců bude prodej desky rozšířen skoro po celé Evropě, takže na nás fanoušci budou moct narazit v Anglii, Francii nebo i Španělsku.

Vy jste odehráli internetový koncert v berlínském studiu andereBaustelle, kde nahrávali třeba Einstürzende Neubauten. Jak se vám to povedlo?

Ondřej H: Po přestěhování do Berlína jsme hledali místo pro zkušebnu. Přes MySpace.com jsme napsali několika lidem, kteří sídlí v Berlíně a mají co do činění s hudbou, jestli o něčem nevědí. A přišla nám právě odpověď ze studia, že nám zkušebnu poskytnout sice nemůžou, ale můžeme u nich odehrát webcast.

Vám se poštěstilo odehrát i koncert na největším německém rádiu Fritz, k tomu jste se také dostali skrze MySpace?

Šimon: Tak k tomu můžu říct jediné: od doby, co jsme přijeli do Německa, máme ohromné štěstí na lidi, kteří se nechají strhnout naším zápalem a kterým imponuje s námi spolupracovat.
Ray: Například jedna slečna, kterou jsme potkali tady na jedné party. Říkala, že by pro nás chtěla pracovat, tak jsme jí dali volnou ruku, ať něco zkusí. Ona poslala naše desky do radia Fritz, odkud pak přišla pozvánka, abychom zahráli v přímém přenosu.

A jaké byly ohlasy? Já vím, že vy se hodně angažujete přes MySpace, napsal vám někdo na základě tohoto koncertu?

Šimon: Dostáváme tolik zpráv - ne komentářů, ale zpráv -, že už na to skoro nestačíme ani odpovídat. Ale děláme, co můžeme.
Onřej H: Díky MySpace jsme se třeba jednou dozvěděli, že hrajeme v jeden den dva koncerty. (smích)

Cože?

Ondřej H: Lidi na MySpace nám v ten den psali zprávy, abychom je třeba napsali v tom klubu na guestlist. My jsme jim psali nazpátek, že se omlouváme, ale že ten den hrajeme jinde. A pak se Ray koukl na stránky toho klubu a viděl nás na ten den napsaný jako headlinery večera.
Ray: Až týden po akci mi zavolal nějaký zmatený pán a moc se nám omlouval, že nám to před akcí zapomněl sdělit. Ten den jsme nakonec naštěstí zorganizovali tak, že oba manažeři obou klubů byli naprosto spokojení.
Šimon: Musím dodat, že ten první koncert, co jsme odehráli ten večer, byl dobrej, ale přišlo na něj asi dvacet lidí. Pak jsme přijeli do toho druhého klubu, který jsme předtím vůbec neznali. Ten byl natřískaný až po strop a zažili jsme tam opravdu jeden z nejúžasnějších zážitků, což byla dokonalá odměna.

Ještě se vrátím k MySpace. Často píšete, že jste nahráli nový song, vypadá to snad, že druhé album bude brzy následovat?

Ray: Tak máme nějaké plány, ale naší prioritou je teď odehrát na podzim turné k debutu a v prosinci pak dokončíme druhou desku, kterou průběžně teď nahráváme. Fanoušci se jí dočkají pravděpodobně příští rok v březnu.