Pohled na O2 arenu rozdělenou na půlku je zvláštní. Pohled na poloprázdnou půlku O2 areny je ještě zvláštnější. Pohled na závěrečnou finanční bilanci koncertu Limp Bizkit v Praze se organizátorům nedá závidět, ale třeba se i na těch třech, možná pěti tisících diváků dá vydělat, těžko říct. Krásné je ale právě to, že Bizkiti tohle turné, stejně jako celý comeback, nedělají kvůli prachům, ale kvůli fanouškům a taky kvůli tomu, že už se na sebe přestali mračit a zase je to spolu začalo bavit. Prý.

I když Wes Borland frontmana Freda Dursta téměř nemohl vystát (podle mnoha komentářů totiž v průběhu 21. století trochu zblbl), tak po jeho druhém návratu ke kapele to vypadá, že se Limp Bizkit vracejí do starých kolejí, takže se třeba dočkáme dalšího Family Values turné s Korn nebo Staind. Ale to bych předbíhal a fantazíroval. Praha byla 18. června zastávkou evropského turné Unicorn N' Rainbows. S mým nejnošenějším tričkem života, koupeném na jejich předchozím pražském koncertu, jsem se do O2 areny vydal i já.

Fandové všech věků přišli na své oblíbence z Jacksonville, takže absence předkapely snad nikomu nevadila. Začalo se tak hned nedlouho po osmé hodině. Bylo to skoro déjà vu: pódium schované za černou oponou, běží intro, opona padá a kapela začíná energickou "My Generation". Když to fungovalo před pěti lety, proč od toho upouštět, že? LB pojali stage minimalisticky, kromě nástrojů se na ní nenacházelo zhola nic. Rekvizity, prolézačky a projekce nechali jiným interpretům, zadní stěnu akorát zdobily karikatury členů kapely a pult DJ Lethala česká vlajka.

Fred si klasicky vzal červenou kšiltovku, Sam Rivers měl svítící basovku, John Otto si své bubny postavil tak, že ho za celý koncert nikdo neviděl. Očekávané překvapení byl tělní nátěr Wese Borlanda, který se mu pro Prahu opravdu vydařil. A jak jim to teda hraje? Wes si jede trochu agresivnější zvuk, Johnovi soupravička hraje skvěle, Sam vypadá stále v pohodě, Lethal od gramců vše sleduje a Fred... Fred se moc neukázal. Abychom mu příliš nekřivdili, tak zvukaři upřednostňovali kytary, takže ho někdy nešlo moc dobře slyšet, ale i tak bylo znát, že pamatuje lepší koncertní časy. Prostě nejel na 100%. Že by na prahu čtyřicítky a před svatbou došla energie skákat na pódiu a dělat blbinky?

Nelze ale přehlédnout jeden podstatný fakt, která mění celý pohled na věc: publikum si koncert opravdu užilo. Devadesátiminutovou show o sedmnácti peckách všichni propařili. Slyšet naživo hity z "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Water" jako "My Way" nebo "Take A Look Around" prostě fanouška uspokojí, i kdyby kapela a zvukaři předváděli cokoliv. Jediný černý puntík si ale Bizkiti odnášejí za prostoje mezi skladbami, kterými stejně jak před pěti lety bořili konzistenci koncertu a brzdili svou vlastní energii. Výměnu nástrojů a vypití minerálky lze přece zvládnout i bez intermezza v podobě zhasnutí světel a puštění instrumentálek. Fanoušci pozdějších období kapely také museli oželet své oblíbené písničky - z "Results May Vary" Bizkiti zahráli jen "Eat You Alive" a "tu písníčku od Who, kterou tak hrozně předělali" (s tímto názorem se autor recenze neztotožňuje), z "The Unquestionable Truth (Part 1)" pak nezaznělo nic, což je možná dobře.

Takže finální známka? Na našem musicserverovském Facebooku zazněl nápad přidat bodové hodnocení do reportů, takže zkušebně to zkusím: + 10 za Limp Bizkit, - 2 za Freda, který mohl udělat větší show, - 2 za zvuk, který byl o ničem, + 1 za českou vlajku, + 1 za to, že se dva fanoušci dostali na stage a zapařili s Fredem, -1 za mezery v setlistu, - 1 za malou návštěvnost, + 1 za výběr O2 areny. Limp Bizkit si z Prahy odnáší pěkných 7/10.