Reportáž z prvního dne v čele s Kings Of Leon, Tenacious D a Incubus najdete tady.

Reportáž z druhého dne v čele s Bring Me The Horizon, Machine Gun Kellym a Die Toten Hosen naleznete tady.

I třetí a poslední den Rock im Parku začal slibně. Irsky znějící, ale ve skutečnosti z Los Angeles pocházející Flogging Molly jsem ale tentokrát vynechal. Chvíli po poledni, kdy se přiřítili na hlavní, sluncem rozpálenou stage, jsem totiž ještě běhal po městě a sháněl bonboniéru pro Julii z press centra zmíněnou v úvodu, bez níž by tato reportáž nejspíš nevznikla. Po úspěšném předání už ale bylo možné oddat se festivalovému veselí opět naplno.

Hot Milk si ještě loni v létě zahráli na menších scénách Nova rocku či Rock For People, mezitím vydali pár dalších kousků z chystané debutové desky a náhle už otevírali třetí den na druhé největší Mandora stagei. Pop-punkové kvarteto si sice jako mnozí další rovněž pomáhá předpřipravenými podkresy, ovšem vnímat to nejspíš nebudete. To proto, ze zpěvák Jim Shaw a především živelná zpěvačka Han Meey jsou tak plní energie, že budete mít co dělat, abyste vůbec stíhali sledovat, co se děje.

Největší hitovka a skvělá vstupní brána do jejich světa "I Just Wanna Know What Happens When I'm Dead" zazněla hned v úvodu čtyřicetiminutového setu, nechyběla novinka "Bloodstream" ani skákání do publika. Circle pity byly obří, možná ty vůbec největší, jaké letos na norimberském Zeppelinfeldu byly, a přes zvířený prach často nebylo vidět ani na dění na pódiu. Milovníci skočné, tříakordové muziky byli u vytržení, a pokud vám nevoní to, kam se svou tvorbou v posledních letech míří Paramore, určitě dejte šanci téhle partičce.

"Co asi provede tentokrát?" Toť klíčová otázka u dalšího z vystupujících. U Fever 333 je hudba, se vší úctou k nim, podřadná. Tyhle týpky prostě chcete vidět dělat šílenosti. A lezení po dodávkách, které tady principál předváděl před lety, je jen jednou z nich.

"Abych byl upřímný, tak už teď se tu cítím líp než na Rock am Ringu," prohlásil se vší vážností možná lehce kontroverzní vzkaz Jason Aalon Butler, kterého si fanoušci hardcoru možná budou ještě pamatovat z jeho předchozího bandu Letlive.

Hned nato pronesl jeden ze dvou proslovů na téma people of colour a respektování žen, což jeho baskytaristku April Kae dojalo k slzám. Vzápětí se ale už nechal nosit na rukou lidí v prvních řadách a rozeskákal ty další. A to jsme byli teprve u třetí písničky.

Kompletně nová sestava muzikantů kolem něj se proplétala množstvím vysoko šlehajících plamenů, frontman také vzal kameramana z boku stage na výlet a donutil ho zaměřit se na jeho souputníky, postupně odhodil svršky a polonahý s mikrofonem narvaným až do pusy lomcoval s těžkými odposlechy jako vzteklý Hulk. Stihl také odrapovat "Song 2" od Blur, rozlít po jevišti vodu a netrvalo dlouho a jeho zrovnoprávněná kolegyně April už hrála jen v podprsence a průsvitných kalhotách a publiku dokonce i zatwerkovala.

V jednom z nejlepších výstupů celého festivalu se toho dělo ještě mnohem víc, ale jakmile Butler spustil "Hunting Season", předvedl kousek, kterým vše trumfnul. V půlce skladby seskočil dolů mezi diváky, a zatímco se zvětšující se vzdáleností od pódia jeho mikrofon stále více slábl, on proběhl až na úplný konec davu. Pro představu, jak daleko běžel, to bylo asi jako vzdálenost od druhého největšího pódia Colours Of Ostrava až k hlavnímu vchodu.

A právě tam nakonec doběhl, předběhl všechny ve frontě a za jízdy naskočil na bílé ruské kolo, na němž se do té doby vezli nic netušící návštěvníci, které jeho koncert vůbec nezajímal. Nezapomenutelný set tak ukončil před šokovanými diváky právě na něm. Neuvěřitelné.

To jindy skvělý Yungblud na stejné scéně dlouho jen hecoval, aniž by něco pořádně zahrál. Až během "Fleabag" už mu publikum po nechtěné záměně za Rock am Ring zobalo z ruky, takže pozdravil první řady a pro jistotu se jásajícího davu zeptal, jestli bude Rock im Park hlasitější než jeho dvojče.

"Hráli jsme tu před pěti lety a bylo na nás tak tisíc lidí. To je neskutečné, kolik vás tu je dnes!" radoval se. "Teď je mi 25 let a jednou chci tenhle zasraný fesťák headlinovat!" pronesl prorocky a ještě před hitem "I Think I'm OK" zahlásil nahoru do nebe, ať Taylor Hawkins odpočívá v pokoji.

Fred Durst si na německé open-airy vzal své dědkovské, údržbářské alter ego, bouřil ale stejně nekompromisně jako nedávno ve Foru Karlín. Škoda jen, že se hrálo ještě za světla, pak by totiž ta velmi vzácně hraná balada "Behind Blue Eyes" vyzněla ještě silněji. Ale i tak její zařazení, byť pouze ve zkrácené verzi, hodně potěšilo.

Že zazněly taky pecky "Nookie" nebo "My Way", při nichž záběry na skákající dav braly dech, překvapením nebude, odhalené a na kameru zachycené poprsí jedné z fanynek při "Faith" George Michaela už ale ano. Pobavilo i zastavení tentokrát jiného coveru Nirvany, jejíž největší hit skupina ráda hraje. Po pár tónech frontman zahlásil: "Zadrž! Nechci naštvat Davea Grohla!" a radši rozjel neméně drtivou "Take A Look Around".

Ovšem finále dostalo úplně každého. Během "Break Stuff" totiž přiběhl na scénu v tom stejném černobílém oblečení jako včera Yungblud a nestárnoucí hit si dal společně se svými hrdiny z Limp Bizkit! A bylo vymalováno.

Naopak trochu zapomenutelné sety odehráli nejprve Touché Amore, kteří na této akci kupodivu hráli vůbec poprvé, a pak také Rise Against, kteří sice mají řadu silných písní, ale už několik let v řadě za sebou se vůbec nevyvíjejí.

Jestli jste na nich byli před rokem či před pěti lety, dostali jste nejspíš pokaždé skoro to samé. A jedna z novinek, povedený titulní singl "Nowhere Generation", to nezachrání. Chtělo by to trochu zaexperimentovat, ať je u nich zase o čem mluvit. Takto se totiž všechny diskuze stočily jen k novému účesu a kníru frontmana Tima McIlratha.

To Set It Off byli fantastičtí. A co víc - za těch deset let od vystoupení ve Vídni se změnili tolik, že je z nich málem úplně nová kapela. Hudební stránka mířící od alternativního pop punku k power popu a zase zpět je jedna věc, ale Američani se vyvinuli především ve své živé prezentaci.

Frontman si diváky vodil jako loutky, v "Killer In The Mirror" jim stál na ramenou, nutil je skákat doleva i doprava a krmil je historkami o tom, že když dostali nabídku hrát na dvojici Rock am Ring a Rock im Park, okamžitě přeletěli Atlantik, aby tu mohli být.

To samozřejmě kecal, podobně jako následná show na Rock For People byla tahle štace součástí jejich dlouho dopředu naplánovaného turné. To je ale vedlejší, důležité bylo, že na ně přišlo do arény asi vůbec nejvíce diváků za celé tři dny a vzhledem k euforickým reakcím toho asi nikdo nelitoval.

"Loose Cannon" se sólem na saxofon, skupinový dřep, rapující bubeník Maxx Danzinger, "Win Win" s úryvkem Backstreet Boys a bohužel chybějící nejlepší skladba "Dream Catcher". To byl jejich koncert. Jeden z nejlepších, které letos v Norimberku byly k vidění.

Nakonec ale musel přijít ten úplně nejlepší. Foo Fighters nezažívají právě veselé časy a jindy vtipný a hovorný Dave Grohl tentokrát slovy spíše šetřil.

Sám má na Rock im Park z předchozích let spoustu vzpomínek, tentokrát ale věděl, že hraje jeden z prvních setů, na němž mu za zády nestojí (respektive nesedí) věrný bratr ve zbrani jménem Taylor Hawkins, nýbrž nový kolega Josh Freese.

Snad na odlehčení si proto na sebe vzal tričko Abba, zatímco nováček v sestavě měl na tom svém napsáno: "Let’s talk about my poodles." A ty pudlíky měl na svých kraťasech, čímž navázal na svého předchůdce, kterého jsme v minulosti rovněž vídali s odhalenými koleny a veselými potisky.

Začalo se klasicky, hitem "All My Life" z přelomu tisíciletí, při kterém si nový bubeník před posledním refrénem ještě stihl upít z hrnku kafe. Už jako třetí ale zazněl nový singl "Rescued" a stejně jako u ostatních novinek i tady to byl speciální zážitek, protože slyšet poprvé naživo budoucí rockové klasicky lze vždycky jenom jednou. Tím spíš, když Grohl řval refrén do mikrofonu jako zvíře.

A nejen to - slyšet tyto kusy v době, kdy je jejich čerstvé album "But Here We Are" na trhu ani ne dva dny, to už se cítíte být v setsakramentsky exkluzivní společnosti. Byť jsou samozřejmě ty okolnosti jeho vzniku tentokrát mnohem smutnější než jindy.

Na druhou stranu o jiné písně z jejich diskografie jsme zase přišli, přičemž nejvíc bolela polo-balada "These Days", kterou měli Foo's napsanou na setlistu a o den dříve ji také hráli, tentokrát ji ale bez náhrady přeskočili.

"Pojďme zpívat a tleskat, jako jsme to dělávali dřív," poprosil smutně frontman, když zahájil oblíbenou "The Pretender". Kdo by tedy čekal, že bude nějak hojně mluvit o novém členovi sestavy, mohl být v úvodu vystoupení trochu v rozpacích, žádný proslov na toto téma nepřišel.

Jako by Foo Fighters prostě dávali divákům čas si zvyknout a navnímat, že za bicími je někdo jiný, než na koho jsou zvyklí, a zároveň si všímat, že s Taylorovými pasážemi vůbec nemá problém. Ostatně - je to přece jen jeden z nejslavnějších a nejoceňovanějších bubeníků na světě, takže nějaké minely nejsou na místě.

"Tahle skladba pro mě nedávno znovu získala nový význam," uvedl Grohl před startem "Times Like These" a víc ani dodávat nemusel. Všichni jsme věděli, jak to myslí.

Aby to ale nevypadalo až příliš vážně, tak pár odlehčenějších momentů přece jen bylo. Třeba když se diváci automaticky přidali k nejprve jen na piano zahrané hymně "My Hero" a otec tří dcer si jen založil ruce v pas a výmluvně se zamračil.

"Ahááá, okej!" laškoval s publikem, zatímco lidé pokračovali ve zpěvu místo něj. "Můžu si to zazpívat s vámi? Prosím! Prosííííím!" žadonil na oko a byl to alespoň na chvíli zase ten starej dobrej Dave.

"Jací byli Tenacious D? Nestihli jsme je vidět a já je přitom tak miluju," ptal se autor výtečné autobiografie "Vypravěč" řečnicky na své kamarády, které však na rozdíl od mnoha jiných v knize nevzpomenul. Asi každý, kdo ji přečetl, ale doufá, že ještě někdy bude i druhý díl, protože už teď je o čem psát.

K bicmanovi se ale frontman někde kolem půlky setu vrátil a představil jej pomocí medley ze zkrácených verzí velkých hitů kapel, v nichž na škopky hrával. A tu a tam i při klasických hitech formace si s ním zajamoval tu delším intrem, támhle prodlouženým finišem.

Ten pamětihodný moment nastal při "Breakout". Nedošlo sice na ikonické "Go go go!", ale skoro to vypadalo, jako by ostatní matadoři nechali nováčka trochu otestovat v pasáži, v níž musel předvést, že něco vydrží. A trvalo to tak dlouho, že se mu i kytaristi začali kamarádsky pošklebovat.

"Víte, chtělo to od nás hodně, abychom tu dnes večer byli, a bez něj bychom to nezvládli. Josh je náš kámoš, je jako zasraný Superman! Vždyť on hrál v Devo 26 let!" zahlásil prezident rocku uctivě, načež kolegu hned vzápětí šťouchl do žeber se slovy, že příště mu bude muset dělat pěvecký doprovod k hitům Michaela Bublého, s nímž Freese rovněž hrál.

Byly to krásné okamžiky s trochu jinou chemií, než na jakou jsme byli u Foo Fighters zvyklí. Přece jen ten jejich společný duet "Under Pressure" bude už v setlistu navždycky chybět. Ale tak už to v životě chodí.

"Tohle byl nejoblíbenějších song Taylora Hawkinse," svěřil se Dave náhle před písní "Aurora". "Nikdy jsme ho moc nehráli. A pořád to není jednoduché. Ale přijde mi správné to udělat," řekl muž, který slovy spíše šetří, vždy ale dokáže při jakékoliv situaci vybrat ta správná. A když se "Aurora" rozezněla Norimberkem, byla to nádhera.

Není divu, že ji měl Taylor rád. Má tolik krásných, komplexních pasáží, kde se mohl vyřádit, a k tomu ještě velmi vydařenou kytarovou část. Nezapomenutelná chvíle a melodie, která hrála návštěvníkům v uších ještě dlouho po cestě domů. Bylo to jako objevit po čase na půdě truhlu s poklady z dětství. "Tohle je pro tebe, T.," pronesl frontman na konci ztěžklým hlasem.

A pak si ještě všichni zakřičeli v "Monkey Wrench" a snad všemi milované "Best Of You" a bylo skoro po všem. "Dříve jsme touhle dobou říkávali 'Goodbye'. Ale já už nechci říkat 'Goodbye'. Už nikdy. A tak místo toho zahraju jen tohle," prohlásil před finální tečkou "Everlong" člověk, který se v životě musel popasovat se smrtí víckrát, než by si vzhledem ke své srdečné povaze zasloužil.

Vždyť ona mu také nedávno zemřela jeho milovaná máma. Ta, o které vždy básnil, kamkoliv přišel, ta, které posílal spousty pohlednic při svých prvních šňůrách po Státech...

Prostě - Davea Grohla nelze nemít rád. Kdo se jemu a Foo Fighters směje a přirovnává je posměšně ke Kabátům z Ameriky, je buď pozér, nebo jen někdo, kdo si nedal tu práci zjistit, co je to za úžasného člověka s obrovským srdcem. Když si vzpomenu na všechny jejich koncerty za posledních více než deset let (a že jich nebylo málo), tak není pochyb o tom, že tento byl z nich všech nejsmutnější. I když byl i přesto skvělý.

Také ale každý z nich byl dost jiný a pokaždé se něco nečekaného stalo. V O2 areně si Grohl zval hosty, na Frequency památně mluvil o pomíjivosti života, na Szigetu zase všechny dojal, když si na pódium pozval fanouška na vozíku a nechal ho rozmlátit kytaru.

Skoro to vypadá, jako by se z něj stal člověk, který žije proto, aby všem kolem jenom dával. A to i přesto, že mu život jeho nejbližší pořád jen bere. Je velmi inspirativní někoho takového pozorovat a učit se od něj. Kéž by takových lidí bylo na světě co nejvíc.

Po skončení setu hlavní hvězdy třetího a posledního dne byli v programu ještě Silverstein, Apache 207 a Meshuggah. Výjimečně ale znělo jako lepší nápad vydat se místo nich už do stanu a potom zase domů. Nechat to v sobě doznít.

Byl to krásný ročník. Rock im Park 2023 sice měl chyby, o kterých byla řeč v předchozích dílech reportáže, ale finiš byl tak skvělý a památný, že na něj zůstanou převážně jen ty dobré vzpomínky. Obrovské množství těch nejlepších rockových a metalových spolků na jednom místě znovu ukázalo, že i když už hned vzápětí konající se Rock For People nakukuje do stejné ligy a snaží se vozit skoro totéž, pořád ještě se vyplatí jezdit na obě akce. Už kvůli těm duetům.