Fanouškům ambientně plynoucí instrumentální hudby přichystal muzikální všeuměl Keith Kenniff již třetí dlouhohrající desku navazující na postupy z oceňovaného debutu "Unomnia" (2004, Merck Records). Před třemi lety dokončil studium prestižní Berkley College Of Music v Bostonu, odkud dnes operuje. Pod pseudonymem Goldmud nahrává osamělé tóny piána, přičemž aktuální třetí album (aby těch trojek nebylo málo) "The Malady Of Elegance" vyšlo loni. Projekt Helios je naopak směsí živých nástrojů a elektroniky.

Keniffova super-atmosférická sjednocená vize přímo volá po označení "soundtrack k cestopisným filmům". Hned u první skladby "Hope Valey Hill" si člověk představuje hlas vypravěče, jak popisuje báji o rozhněvaném obru bušícím kladivem do zemské kůry, zatímco na obrazovce je možné sledovat rozeklaný sráz se zamrzlým vodopádem, pod nímž se klikatí údolí porostlé odolnou tmavě zelenou kosodřevinou. Mírně zašmodrchané elektronické beaty opatřené různými efekty zřetelně odkazují k tvorbě skotských Boards Of Canada, stejně jako smyčky a glitche vyplňující prostor pod dominantními částmi skladeb. Ty tvoří kytarové vyhrávky, které jako by váhaly, zda patří ještě k bohatě vrstveným harmoniím nebo už spíše k melodickým vyprávěním. Váhají většinou téměř pět minut a u váhání zůstanou. Tady tkví hlavní problém, ale i síla desky. Hodí vás do krásné krajiny, a nikudy vás neprovede. Živou duši stěží naleznete. Teď si jen vybrat horizont. Podvědomě tušíte, že za kopcem vykoukne další podobné údolí a vás opět čeká volba: kudy dál. Pokud jste introvert, jistě si putování užijete. Na někoho jiného ale těch atmosfér může být příliš. Děj chybí.

Produkční stránku věci zvládá Helios bravurně. Čím kvalitnější hudební systém zvolíte, tím vyšší bude vaše slast. Ještě kdyby přidal více kompozic jako písničková "Shoulder To Hand" a nekroužil nad stále stejnou krajinou kytarově-elektronických abstrakcí.