Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jaké tóny souzní s jeho duší, odkrývá Radek Londin.

Jednou, když jsem zkoušel svým setem roztančit ztuhlé návštěvníky městských slavností, proložil jsem "Karel nese asi čaj" Jiřího Korna trackem od Dizzeeho Rascala. Dohrával a na rameno mi poklepala dívka. S potutelným, ale celkem přesvědčeným úsměvem mi řekla: "No, už vím, co jsi zač!" Obrátila se a odešla. Zasmál jsem se, ale zarazilo mě, že to třeba mohla myslet vážně. "Vždyť já si jen hraju!" chtěl jsem zvolat, ale neměl jsem mikrofon.

---

10. G. Love & Special Sauce - Coast To Coast Motel (1995)

Yaeah, is that easy! Tohle není žádný majstrštyk ani další z velkých hudebních skoků pro lidstvo, které kritici vyhlašují v pravidelných intervalech tak nějak z povinnosti... Spíše má chvilková, ale důležitá úchylka. Nebudu tedy básnit, jen si dovolím trochu osobní historie. Někdy v hloubi 90. let jsem slyšel na sampleru přiloženém k časopisu Stereo & Video pecku "Tommorrow Night" z uvedené desky (ano, první slovo v názvu je natažené úmyslně - protože tak easy se i...jou jou...zpííívááá). Nevěděl jsem - sakra, je to blues nebo hip hop a proč mě ta kontrabasová figura ne a ne omrzet? Prostě jen tři muzikanti s láskou k uličnímu blues a zpěvákem, který neví, jestli má radši Beastie Boys, Dylana nebo elektrický zvuk od řeky Mississippi. Čistý feeling a z dnešního pohledu až úsměvně dětinské velkopohodářství (hrajem basket, pijem shake a balíme kočičky - platí zejména pro eponymní debut) na dalších albech vystřídala pestřejší témata a ambicióznější zvuk a mě to paradoxně přestalo bavit. Raději jsem z jedné strany brousil více do folku a kytar, na druhé se nořil do hip hopu.

---

9. Modest Mouse - Good News For People Who Love Bad News (2004)

Parta kolem Isaaca Brocka mě naplno vrátila ze světa elektroniky a jazzu ke kytarám. Šlo sice už o předchozí náladotvorné "The Moon & Antarctica", ale až na "Good News..." propojili temnou epiku s punkovějším přístupem jejich začátků a výsledkem je rockový mnohoúhelník. Je tam vzdor i smíření, křik i pláč, tah i struktura, ale hlavně neředěné emoce. Brock je navíc setsakramentský mistr slova. Umí mrazivě rozesmát. Miluji na nich, jak nejsou alternativní pro alternativnost, ale naperou do necelých padesáti minut třináct zpěvných hitovek a vystačí si bez velkých gest a serepetiček. Snad proto v rocku dávám přednost americké zemitější scéně před poletujícími intelektuálními Anglány.

---

8. Talk Talk - Spirit Of Eden (1988)

Hráli post rock dávno předtím, než tento termín vešel ve známost. Po nahrání desky se soudili s EMI. Její manažery šokovalo, co kdysi synth popová formace stvořila za komerčně nevytěžitelný experiment a litovali, že jí dali naprostou volnost ve studiu a neomezený rozpočet. Pokaždé, když se rozezvučí téměř po třech minutách harmonika v úvodní "The Rainbow", běhá mi mráz po zádech. Až do konce desky pak žasnu, jaká atmosféra se dá vytvořit, když pracujete s dynamikou od úplného ticha až po psychedelické tsunami. Ani přívlastek barokní nevyjadřuje dostatečně monumentálnost, která se na vás hrne. Je v tom ambient, jazz, změněné vnímání, poučená práce s prostorem a hlavně stovky hodin jamování ve studiu, kde byla klidně několik dní jen tma, svíčky a stroboskop. Je v tom Mark Hollis, jeho zpěv, šepot, kvílení i pláč. Je v tom kus nebe a inspirace pro desítky umělců, hlásících se k jejich odkazu - od Sarah McLachlan, přes Bark Psychosis až po Stars Of The Lid. Žádný z pokračovatelů mě ale nedostane tak blízko ráji.

---

7. Sly & The Family Stone - Stand! (1969)

Když se řekne hipies, nevybaví se mi romantičtí country chlapíci nosící za volánky nastrkané květiny a poblouzněně volající "mír!", ale tahle úderka, která místo snění stoupá až někam do stratosféry, aby tam vykřičela svojí frustraci a protancovala se k vyššímu stupni souznění, kde neexistují slova jako "nigga a whitey". Přestože "Stand!" nachází Slye na vrcholu freaky křepčení, party smršť je texty pevně zakotvená v nevlídné realitě tehdy stále rasově rozdělené Ameriky. Hlavní poselství nenese baskytara nezdolného inovátora Larryho Gramaha ani kvákající kytary, úžasně barevné dechy či výkřiky sborů, ale právě texty. Na povrch se dere frustrace, která ovládne následující "There's A Riot Goin' On", ale ještě nestojí v cestě zábavě. Napadá mě, že vlastně obracejí naruby smyčku Daft Punk "da funk back to the punk!"

---

6. Michael Jackson - Off The Wall (1979)

Disco, jazz, funk = pop a stylově nejčistší album Jacksonovy kariéry, které jsem sice ve své dětské džeksnovské éře nedocenil, ale dneska ho mám za nejdokonalejší. Stačí úvodní "Don't Stop Til You Get Enough", sonické tour de force, které i kdyby se ze svých šesti minut zdvojnásobilo, bude pořád krátké. Topím se v hloubce zvuku (doporučuji zkusit ještě nezremastrovanou, tedy nezprzněnou verzi) a v ní schovaných tisíci aranžérských libůstek na minutu - i poslední perkusivní vrstva tančící v ambientním pozadí překonává většinu toho, co kdy vymyslel Timbaland. Každý clap, basový zásek, výstřel dechů či smyčcové legato zvyšuje extázi, nad níž po vteřině rozpoznatelný hlas v ukrutných výškách lká "keep on with the force, dont' stop!". Jestliže má výraz sofistikovaný zhmotnění, je jím toto album. Spojení perfekcionismu a vize jazzového velikána Quincyho Jonese, skvěle napsaných a ještě lépe zahraných písní, a tehdy espritem sršícího Jacksona vystřeluje i cukrkandlové momenty, jako třeba McCartneyovu "Girlfriend", do světa blyštivých snů.

---

5. Underworld - Second Thoughest In The Infants (1995)

Podsvěťáky jsem za svých tanečních let možná trochu přeceňoval a slyšel jsem v nich, co tam vlastně ani není. Metoda vrstvit, vrstvit, gradovat, změnit a pořád dokola je trochu průhledná. Svůj groove nikdy nedostanou za jednoduchý harmonický motiv, ale to platí téměř pro všechnu klubovou taneční hudbu. Podstatná je produkce, a ta je obzvláště na jejich výletě do polámaných beatů "Second Toughest In The Infants" nadpozemská, ehm, podzemská. Žasnu, kolik vrstev dokáží vměstnat do reproduktorů a přitom neznít přeplácaně. Jenže hymnický trance rozkračující se nad mnoha žánry je pro mě unikátní jen s nasálním zpěvem-nezpěvem chlapíka, který má chvíle extáze vepsané ve tváři. Karl Hyde je mistrem v útržkovitých textech, nonsensu a mystickém poletování nad klavírními arpeggi. Jeho texty vypovídají o velkém evropském tanečním kmeni poloviny devadesátých více než desítky sáhodlouhých esejů. Navíc "Pearl's Girl" je dle mého názoru nejlepší taneční track, který kdy vzniknul. Slyšel jsem ho tisíckrát a stejně se ty syntezátory stále zařezávají do samotných jader mých neuronů. "Crazy, crazy, crazy, crazy...," a temný proud se valí.

---

4. Charles Mingus - The Black Saint And The Sinner Lady (1963)

Nejproblematičtější výběr jsem měl u jazzu. Nakonec jsem zvolil nahrávku, kterou sice neposlouchám tak často, ale o to více si ji vychutnám, protože za každý moment pozornosti mě dokonale odmění. Navíc jí rozhodně nelze nasadit hanlivý přívlastek jazzových ignorantů "taková barovka". Shrnout v krátkosti svobodomyslnost této orchestrální hudby, která má sice kořeny v Ellingtonovi, ale utíká z jakékoli ohrádky, kterou jí vymyslíte, neumím a ani nechci umět. Mingus, zuřivý muž jazzu, svěřil průvodní slovo na přebalu LP svému psychoterapeutovi Edmundu Pollockovi. Dovolte mi citovat: "Když mě pan Mingus poprvé požádal, abych napsal recenzi k hudbě, kterou zkomponoval pro tuto desku, podivil jsem se a řekl mu to. Jsem kompetentní jako psycholog, ale můj zájem o muziku je pouze průměrný a bez jakéhokoli technického zázemí. Pan Mingus se zasmál a řekl, že to nevadí. Až uslyším jeho hudbu, pochopím..."

---

3. Red House Painters - Red House Painters I (Rollercoaster) (1993)

Slowcore. Žánr, kterému moji blízcí říkají prostě Radkovina. "Divné, tiché, depresivní a usínací, trochu kotlíků," říkají. Já jim to neberu, vlastně mají pravdu. Do uší sice nejčastěji pouštím Low, kteří minimalismem dotáhli žánr až do svých spirituálních mezí, ale zosobněním jeho nálady je pro mě introvertní tvorba Marka Kozeleka. Jeho autobiografické texty v první osobě se neschovávají za metafory, ale jdou až na dřeň bolesti a smutku... žádné exhibicionistické puberťácké depkaření. Míchá medikament, který v době deště pomůže, a když svítí slunce, nestáhne dolů, ale připomene dojemnou mnoharozměrnost života. Kozelek je básník momentů, trochu staromódní romantik, který svým křehkým hlasem občas balancuje na hranici kýče, o to více si cením jeho odvahy se k ní vydat. Kombinuje, co miluji na Neilu Youngovi, Nicku Drakeovi s elegantními ozvěnami noise rocku. Nedokážu popsat, co mě na něm tak přitahuje. Možná jemnost hudby v kombinaci s děsivě syrovou otevřeností.

---

2. Boards Of Canada - Music Has The Right To Children (1998)

Moje vnímání elektronické hudby sice více proměnila jména jako Aphex Twin, LFO nebo Squarepusher, ale až s Boards Of Canada jsem pochopil, kam se může vydat. Jmenovaní totiž zněli většinou buď jako soundtrack k postapokalyptickému filmu, nebo trip na palubě kosmické lodi. Stále jsem slyšel otisk mašinek, na nichž pracovali. Skotská dvojice Michael Sandison a Marcus Eoin jako by syntezátorům odhalila tajemství lásky a života, řekla jim "zpívejte" a jenom to nahrála. Kdesi jsem četl, že jsou vlastně tak dobří producenti, až výsledek zní naprosto samozřejmě, jako by kombinace ambientu a IDM beatů byla součástí planetárního DNA kódu. Není divu, že se kolem jejich freudovského popu vytvořil kult, snažící se dekódovat ukryté číselné vzkazy a harmonické vzorce. Někteří je dokonce nařknuli z podprahové manipulace s psychikou. Jejich retro-futuro zvukové krajiny doslova inženýrsky podchytávají sentiment, vracejí do dětství. Vyvolávají u mě flashback, v němž jako malý capart sedím před televizní obrazovkou, na které běží znělka Magionu. Jen škoda, že jejich zatím poslední deska začíná připomínat podkres pod čekacími hodinami na Nově.

---

1. Stevie Wonder - Innervisions (1973)

Nad jedinou volbou jsem neváhal ani vteřinu, tedy že Stevie Wonder, dle mého názoru největší génius popmusic, bude na jedničce. Dilema přišlo s tím, jakou desku z jeho neuvěřitelného, deset let trvajícího tvůrčího vrcholu vybrat. Nakonec před veledílem "Songs In The Key Of Life" vyhrálo nejlepších 45 minut, které dokážu strávit ve společnosti popu. Své mikro groovy a naprosto novátorské užití syntezátorů (předtím se v takové míře objevily jen v experimentálních vodách) sice uvedl ve spolupráci se zvukovými manipulátory TOTO už o několik let dříve, ale tady nejlépe vyvážil koncentrované výpovědi jako "Living For The City" a "Higher Ground" baladami "Golden Lady" nebo "All In Love Is Fair". Deska tvoří dokonale uvědomělý celek a uhání tisíc světelných let před většinou umělců, kteří se kdy pokusili o politický či sociální komentář. Sálá z ní víra v lidskou emancipaci, Wonder přitom postrádá jakoukoli pózu. Nestylizuje se do nasrance, revolucionáře ani spasitele. Ačkoli se mnohé texty vázaly k aktuálním událostem, mají univerzální přesah, stejně jako hudba, která dnes zní stejně svěže jako v době svého vzniku. Stevie Wonder pro mě představuje maximální pocit svobody, jaký jen můžu cítit uvnitř písně. Rozbíjí veškeré vzorce a nastoluje v každém tónu dokonalou symetrii. "Innervisions" zní jednoduše, přesto je vedle něho takřka veškerá současná popová produkce až trapně povrchní a banální.