V PRVNÍM DÍLU tohoto miniseriálu jsme si objasnili, jak se vyvíjela situace kolem punku do roku 1994.

The Offspring válcovali v polovině 90. let svět hitovkami jako "Self Esteem" a Brett Gurewitz, jejich vydavatel, si spokojeně mnul ruce - takhle mu ještě žádná kapela nevynášela. Nebylo divu, že se kolem kanceláří Epitaphu motala řada agentů z velkých firem. Všichni chtěli koupit novou punkovou hvězdu; jenže té se nikam nechtělo, a tak vyjednávači dostávali postupně košem. Pouze ale do chvíle, než své hlavní továrně na peníze vrazil kudlu do zad sám šéf labelu v honbě za penězi. Jeho nová smlouva byla plná absurdních požadavků (třeba že mu zůstanou veškerá práva, pokud Offspring pověsí muziku na hřebík), na což samozřejmě nikdo nehodlal přistoupit. Výsledek? Offspring se stali novou akvizicí Columbia Records.

To Green Day byli tehdy zaprodanci od velké firmy už dávno. Část jejich bývalých fanoušků jimi sice opovrhovala, ale příliv nových to bohatě nahrazoval. Jenže jejich kariéra nabrala úplně jiný směr - následující deska "Insomniac" z roku 1995 se nesla pořád ve stejném duchu a byli to ti staří dobří punkáči z Berkeley, ale už to zkrátka nebyla taková senzace jako "Dookie". Prodeje klesaly a za dva roky následující deska "Nimrod" byla, ač kritikou nadšeně přijata, komerčním propadákem. Pouhé dva miliony byly fiaskem, a to například balada "Good Riddance" se stala velkým hitem. Těžko určit důvody, ale bylo jasné, že tenhle středoškolský punk už skupině nebude stačit. Rok 2000 přinesl album "Warning" a to byl poslední hřebíček: přestože byl tento počin plný kvalitních kousků, výrazné zvolnění tempa a experimenty znechutily fanoušky a ani hitovka "Minority" toho moc nezachránila. S Green Day to šlo z kopce a čekal se pád na nejhlubší dno. Následné ticho nevěstilo nic dobrého a dva výběry signalizovaly spíše nemohoucnost kapely stvořit nový materiál, než cokoli jiného. Málokoho tehdy napadlo, že se jedná o ticho před bouří.

The Offspring - Why Don't You Get A Job

Naopak raketovým startem letěla vzhůru popularita The Offspring. V devadesátém sedmém vydali "Ixnay On The Hombre" a mohli být spokojení. Pro mnoho fanoušků jde totiž o nejlepší počin v historii kapely. Prodeje byly sice menší než u předchůdce, ale to bylo tím, že příznivci tradičně negativně zareagovali na přechod k majoru. Koho tehdy zajímalo, jakou boudu na jejich někdejší idoly ušil šéf bývalé stáje? O rok později ale přišla "Americana" a ta je opět vynesla na vrchol. Singly "Pretty Fly" nebo "Why Don't You Get A Job" zaznamenaly masový úspěch a prodeje desky překonaly dokonce i "Smash". V konkurenci tápajících Green Day nebylo těžké usednout na trůn. Jenže na jak dlouho? O slovo se totiž vehementně začaly hlásit nové soubory.

Opět to byli přerostlí středoškoláci, kteří se potřebovali vybouřit. V čele nové vlny stanulo ulítlé trio s lehce retardovaným humorem a brilantním tahem na bránu. Blink-182 za jejich drzost musel každý mladý rebel zbožňovat. "Enema Of The State" a "Take Off Your Pants And Jackets" z let 1999 a 2001 byla alba, která nepostrádala vtip, nadhled a poměrně slušné hudební nápady. Další, tentokrát eponymní deska byla však pro veřejnost šokem. Úplně jiný sound, daleko vážnější polohy a muzikantské experimenty dokazující instrumentální vyzrálost. V únoru 2005 pak následoval rozpad a několik projektů, které původnímu triu nemohly konkurovat.

Z Kanady se pak vyloupli Sum 41. Ten samý pubertální případ a skvělá deska "All Killer No Filler" z roku 2001. Jenže od té doby to poměrně skřípalo a o kapele mluvilo jen v souvislosti se vztahem frontmana Derrycka a kanadské hvězdičky Avril Lavigne. Další alba měla sestupnou tendenci a z dnešního pohledu šlo vlastně o omílání jedné nahrávky, pokaždé akorát s jinými texty.

Blink 182 – Dammit

V roce 2000 The Offspring natočili vcelku povedenou "Conspiracy Of One", která však nedosahuje kvalit tří předchozích desek, navíc nenabídla žádnou hitovku. Jen experimenty, které se minuly účinkem. Další počin "Splinter", byl již úplně mimo někdejší lesk a slávu kapely, singl plný hiphopových samplů znechutil spousty. Následovaly klasické ústupové boje - výběrovka, DVD s výběrem klipů a pětiletá pauza mezi deskami. Loňský "Rise And Fall, Rage And Grace", pak ukázal tvrdou a trpkou realitu: směs naprosto průměrných songů, které s někdejší hvězdnou skupinou mají společný jen název a personální obsazení; jinak nic.

Když najednou vybuchla na konci léta roku 2004 bomba. Připravili ji takřka odepsaní pyrotechnici z Green Day. "American Idiot" ukázalo, že tříakordové rychlovky s primitivními texty jsou dávno pryč. Punkovost však nikoliv. První singl řezal do živého, valil se v neúprosném tempu a trefil se do černého. Tohle kapela potřebovala. Mluvilo se o nich, psalo a deska šla na dračku. Není se čemu divit. Mnoho lidí považuje desku za vrchol kapely a nejen to. Zaznělo dost názorů, které směle srovnávaly "American Idiot" s "London Calling" od The Clash. Nebylo to úplně od věci. Nadčasovost, hravost, skladatelský nadhled a štiplavá ironie jsou společnými prvky. A když připočteme monumentální kousky jako "Jesus Of Suburbia" nebo dokonale hravou "Boulevard Of Broken Dreams", tak pochopíme, že Grammy byla naprosto oprávněná a punk si zde sáhl na svůj vrchol. Tedy pokud je to ještě punk, ale dohadovat se o mezích tohoto žánru je házením perel sviním. Radši věnujme pozornost "čerstvé novince" Green Day, která nijak neustoupila z pozic a záleží jen na přijetí veřejnosti.

A do toho se nám hlásí zpět Blink-182, takže to vypadá na úspěšný neopunkový rok. I když neopunkový vlastně ne, to jsme si už vysvětlili...

Green Day - American Idiot