Stejně jako podle trika poznáte vyznavače metalu nebo podle účesu emo mládež, tak i islandská folktronická scéna, z níž Sin Fang Bous vychází, má své nezaměnitelné indikátory, a to jak zvukové, tak vizuální. Z fotek na různých internetových profilech to poznáte hned: doma pletené svetry, barevné rukodělné koláže a spousta hudebních nástrojků. Z úryvků empétrojek nejčastěji uslyšíte cinkání všeho druhu a neobvykle popovou digitálně či analogově zastřenou melodii podpořenou vrstvami perkusí.

Z Fang Bouse jsou cítit ozvuky ostatních žánrových kapel. Hudební kritici často příliš ze široka přirovnávají "Clangour" k produkci Animal Collective, Panda Bear nebo Caribou. Avšak Sin Fang Bous, co se progrese týče, stojí daleko za nimi. Zjevnější je paralela s domácími islandskými hvězdami jako Múm, Amiina nebo Kira Kira, ale nejvíce Sin Fang Bous připomíná britské folktroniky Tunng (nejvíce tracky "Catch The light" a "Clangour And Flutes"). Je znát, že se Sindri nevzhlédl v "islandského zvuku" a zamířil blíž do globalizovaného světa.

V rozhovoru pro server Iceland Music Export Sindri uvedl, že poslechl svůj vnitřní "pošuckej hlas" a nahrál "pomatenou popovou desku". A tak se stalo. Zní chaoticky, světově a bohužel i dle poslední módy. "Clangour" inklinuje k, v současnosti stále modernějšímu, postmodernímu kýči. A i když ta hranice je těžko rozpoznatelná, mé smyslové senzory velí, že "Clangour" už je jednou nohou za ní. Deska je barokně přeplácaná, plná kudrlinek a převrstvených udýchaných vokálů. Hudební invenci přebíjí pestrost.

Přestože má album "Clangour" své pády, objevilo se na něm i pár vrcholů. Čtvrtá píseň "Sunken Ship" s překvapivou gradací, střídáním rytmů naplní svých bezmála pět minut opravdu vrchovatě. Osmá "Carry Me Up To Smell Pine" s rozkošnickým asijsky znějícím refrénem by dojmula nejednoho vietnamského prodejce. A to nejlepší přijde až nakonec desky. Dvanáctá "Lies" -> nasaďte sluchátka, zesilte a nechte si poškrábat uši!

Sin Fang Bous je vtipálek. Jeho pseudonym se dá přeložit jak do islandštiny (skříplá šlacha), tak do angličtiny (hříšný zubatý ochlasta) a v obou jazycích zní blbě. Ale "Clangour" vzal vážně a nejedná se o žádný odpočinkový projekt od folkově konzervativnějších Seabear. Třetinu desky sice zabírají přeplácané popové vypalovačky, kterých se po druhém poslechu nasytíte, ale desku si z přehrávače stejně nesmažete kvůli zbývajícím nápaditějším zvukově vytříbenějším trackům.