Při poslechu alba "The New Game", kterým se Američané Mudvayne pokoušejí vrátit do hry poté, co si dva členové kapely vyhodili z kopýtka v projektu Hellyeah, se na mysl velice intenzivně vkrádá otázka, zda si mainstream opravdu musí protiřečit s osobitostí a progresivitou. Anebo je scestné klást na velká (čti: slavná) jména velké nároky?

"The New Game" recykluje nápady, které jsou ohranější než "Člověče, nezlob se". Mudvayne chvíli thrashují jako v osmdesátých letech, onde dávají svým sloganům rapmetalový podklad jako v dekádě deváté, jindy imitují nadčasové kytarové plochy v duchu Tool a neopomíjejí ani baladicky nalamovat srdce posluchaček. Větší počet zlomených srdcí ale nakonec najdeme mezi těmi, kteří věřili, že kapela po letech odpočinku dokáže přijít s dobrou deskou. "The New Game" je totiž ohraným albem, ještě než ho poprvé celé uslyšíte a ztělesňuje to, co si představíme pod hodnocením hudba, ze které lze snadno vyrůst.

Aby nedošlo k mýlce: americký kvartet se pokouší o pestrost, zejména co se kytarových partů týče. Nad tímto pokusem o nádech progresivity v rámci v jádru přímočaré nahrávky se ale vznáší smutek z míry tápání, jak tu kterou pasáž začlenit do skladby. Mudvayne se tak nakonec takřka pokaždé uchýlí k budování kontrastu drsnosti a něžnosti a k završení smutku působí bezradně také u kytarových meziher baladických skladeb. Práce kytar je možná docela pestrá, ovšem také neopodstatněná. Se zmíněnými ozvuky Tool se posluchač táže, zda kapela nechce či neumí jít dále a vstříc vlastnímu výrazu.

Mudvayne jsou kapelou pro teenagery, kteří nejen v hudbě zatím pouze hledají záchytné body, kapelou pro mladé čili nedospělé posluchače. A přestože je tvrdá hudba sama o sobě alternativou, Mudvayne naneštěstí pouze nahrazují jeden stereotyp druhým. Ač nabit expresivními obrazy utrpení, je jejich svět stejně monotónní jako ten, vůči němuž se vymezuje. Oni sami působí drsně jako středoškolští machové (umí mluvit i sprostě!), k nimž budou vzhlížet leda tak jejich o rok mladší spolužáci. Což je u v průměru pětatřicetiletých mužů na pováženou. To vše ale poznáte pouze tehdy, podaří-li se vám z tohoto metalového maloměsta uniknout.

Na to, že se chystají zakrátko vydat další album, působí někdejší přední zástupci melodického nu-metalu tak vyždímaně, že si nedokážu představit, jaké osvícení by muselo kapelu potkat, aby přišla po krátké době s dílem hodným pozornosti, když tento ožvýkaný metalový koláč hnětla tři roky. "Můj šálek je prázdný, ale stále nalévám," zpívá Chad Gray a vystihuje tak beznaděj, která jako by stoupala s každou další stopou desky. Na "The New Game" působí Mudvayne jako kapela, která se ohlíží zpět a zároveň má intenzivní pocit, že je tak současná, až ze sebe ždímá tím více, čím méně má co říct. Mudvayne bezesporu pochopili, co se v metalu těší velké oblibě. Škoda jen, že se tak nestalo před deseti lety, kdy mohla jejich nahrávka působit alespoň svěže.