Když se po spuštění novinky "The End, So Far" rozezní meditativní zvuk harmonia v intru "Adderall", těžko uvěříte, že jste si do přehrávače právě vložili ty zuřivé zabijáky z Iowy. Jenže se nejedná o úvodní rozehřívání koncepčních Muse, ale skutečně o otevírák nové desky amerických Slipknot. Dala se devítihlavá bestie na experimentální cestu? Je sedmé album pokračovatelem komerčnější "Vol. 3: (Subliminal Verses)"?

Ani jedna odpověď není kladná. Slipknot na aktuální desce, která vyšla v pro ně velice krátkém intervalu po předchozí "We Are Not Your Kind", jdou znovu vlastní originální cestou plnou zuřivosti, agrese a dutých zvuků perkusí. Novinka v sobě totiž snoubí bestialitu prvních alb s modernějšími prvky novějších nahrávek. Výsledkem je nový recept, který u kapely slyšíme vůbec poprvé.

V zásadě se jedná o rozumný krok, kdy jim nelze upřít hledání nových cest ani násilné odtrhnutí od zavedeného zvuku. Hezkým příkladem průniků jednotlivých období tvorby formace je pecka "Warranty" se zuřivým groovem, sborovými zpěvy a melodickými vsuvkami, které se během písně různě srážejí, aby daly vyniknout nové zvukové rozmanitosti kapely.

Velmi dobře na desce funguje práce s atmosférou, hlavně tou hororovou. Třeba singl "Yen" je na ní postavený. Nenabízí extra silný motiv nebo melodii, zato umí solidně zamrazit v zátylku. Podobný pocit vzbuzuje i výborná závěrečná perla "Finale", která každým poslechem roste díky své chladné naléhavosti. Navíc Corey Taylor tu předvádí působivou pěveckou škálu.

Singly vypuštěné před vydáním alba, které v našem shopu pořídíte na CD i LP, působily v porovnání se staršími hity jako "Psychosocial", "Custer", "The Negative One" nebo "The Devil In I" méně výrazně. Skladba "The Chapeltown Rag" není špatná, ale chybí jí větší neurvalost nebo naopak výraznější refrén, stejný dojem budil i song "The Dying Song (Time To Sing)". Ke kvalitám "Yen" se zase musel posluchač postupně propracovat.

O to více potěší, že "The End, So Far" velice dobře funguje jako celek a jednotlivé písně dávají větší význam pospolu než obnaženě v singlových hitparádách. Máme tu zkrátka zase trochu jiné, možná dospělejší Slipknot. Ostatně už nestraší Satanem, ale šéfy ze správních rad, jak zpívá Corey v "The Dying Song (Time To Sing)". Pro kapelu je nahrávka navíc tečkou za korporátním vydavatelstvím Roadrunner, se kterým ukončili dlouholetou spolupráci a letitý kontrakt na sedm alb.

Dost možná je to skutečně konec jedné éry, ale vzhledem k současnému nadšení skupiny, která horlivě koncertuje (po O2 areně se k nám příští rok vrátí jako headlineři festivalu Rock for People) a místo rozvolňování zintenzivňuje psaní nového materiálu, to úplný konec nebude. Ten je nyní méně pravděpodobný, než kdy jindy v historii Slipknot.