Ladyhawke, vlastním jménem Phillipa Brown, slaví konec veleúspěšného roku. Tuhle blonďatou holčinu to po pár letech smažení s rockovou kapelou Two Lane Blacktop přestalo bavit, sbalila si kufr a z Nového Zélandu přesídlila do Austrálie. Tam na ni prstem ukázal Nick Littlemore z australských elektro-popových Pnau a nabídl jí účast v chystaném projektu Teenager, kde Pip strávila další dva roky. Příběh jako z pohádky. Jenže ani tohle princezně nestačilo ke štěstí, s Teenagers se rozloučila, z filmového archivu vyštrachala jméno ze staršího filmu s Michelle Pfeiffer, použila je jako pseudonym a vydala se vlastní cestou.

Výsledkem celé anabáze se šťastným koncem je eponymní deska, ze které srší osmdesátky od prvního okamžiku, kdy ji roztočíte v přehrávači. Ladyhawke všechny skladby staví na výrazné linii basy, přidává synťáky a z minulosti si bere do každé písničky to nejlepší od starších kolegyň. Uslyšíte ranou Kylie Minoque, Cyndi Lauper a další "holky", co to roztáčely v dobách minulých a okupovaly vrchní příčky hitparád. Tehdy nad nimi náročnější posluchači a rádoby odborníci ohrnovali nos, dneska je s tou samou písničkou Ladyhawke nejvíc in a cool. To je vývoj.

Během pětačtyřiceti minut vás Ladyhawke protáhne svým holčičím světem. Holky v ní najdou kámošku, tak trochu trhlou a dětinskou, když v "Dusk Til Down" tancuje s příšerama, ale Pip funguje dobře i jako vrba, třeba při "Love Don't Live Here" nebo "Back Of The Van". Pro kluky je k mání Ladyhawke jako holka v pohodě v "Professional Suicide", kde vtipně stírá anonymního "one-hit-wonder" umělce.

A vůbec, tahle deska přijde k chuti všem. Klukům i holkám, těm, kteří se zamilovali do zvuku roku nula osm, potažmo do zvuku let osmdesátých. A komu záleží na tom, že je většina z nich díky věku pod dvacet nemůže pamatovat?