Kterak kýč zabodoval

Němečtí Die Happy v čele s Martou Jandovou se ještě donedávna mohli pyšnit nálepkou rocková kapela. Jak léta plynou, muzikanti měknou. Na svém posledním albu "VI" se jim podařilo svůj hudební styl zase o něco málo vyhrotit. Pryč je invence, místo ní tu stojí tendenční záležitost.

3/10

Die Happy - VI

Vydáno: 14.07.2008
Celkový čas: 64:56

Skladby: Around The World, Still Love You, Don't You, Peaches, Easy Come Easy Go, Sweet Sensation, You'll Never Know, Hysteria, New York - Tokyo, Wannabe, Genuine Venus, Coming Home, The End

Vydavatel: Sony Music

Ohodnoť toto album

S recenzí poslední pecky Die Happy "VI" jsem otálela velmi dlouho. I když jsem tuhle partičku s dcerou rockového guru Petra Jandy ubytovala v mp4 přehrávači už někdy v září, seznámení se na nějakou dobu protáhlo. Nechtělo se mi věřit, že ta líbivá popová věc, co mi drancuje bubínky, má něco společného s Die Happy. První skladba "Around The World" by se sice dala tolerovat, po druhé a třetí se však naděje na něco podobného rocku rozplynou. Bez jediného záblesku se přibližuje konec alba. Sestava, kterou odstartoval kousek "Wannabe" a se salutem zakončil "The End" pro změnu vypadá jako levná cetka pro teenagery.

Die Happy se totiž ze slušivého rocku překlenuli do popového období. S vydáním "VI" dali jasně najevo, že doby "Supersonic Speed" a "Beautiful Morning" jsou pryč. Svůj přerod naznačili už v roce 2006 vydáním "No Nuts No Glory". Zpěv Marty Jandové ale teď víc než kdy dřív ulítává do nepohodlných vyšších sfér (dole jí to sluší víc) a kytary jsou plytké, rytmus bicích bez nápadu. Aktuální dílo možná zabalili do decentního obalu, jaký se k Die Happy hodí, jenže obsah té placaté věcičky postavili na levných motivech a korunu nasadili elektronickými manýry. Tyto drobnosti se k Die Happy, při kterých jsem před několika lety chrochtala blahem, rozhodně nehodí.

Na závěr se sluší porovnat, která z tváří Die Happy sluší víc. Protože nejsem zastánce popových umělotin a nesnáším, když na koncertě vidím opilé čtrnáctky, byla bych Die Happy nesmírně vděčná, kdyby se vrátili do doby před několika lety. Více než to by ale byla škoda, kdyby dříve kvalitní muzika vzala za své. To, co nám kvartet naservíroval na svém posledním albu, si zaslouží nízké a podprůměrné hodnocení. Pokud bych ale měla desku hodnotit podle toho, co z ní Die Happy dokážou vykřesat naživo, něco málo navíc by na hodnocení získala.

• souhlas (bejvalej_bigFAN, 31.12.2008 05:58) Reagovat

  precetl jsem si ten clanek narychlo a jsem ochoten to podepsat krvi. Jeste TWOTC bylo OK .. ale posledni dve alba mam jen jako fanousek -(original na podporu ale mockrat jsem je neslysel) .. VI jsem uz nekupoval a ani nezkousel poslouchat demo
  
  ... skoda, kazdopadne jako zenu budu Martu milovat navzdy, nejkrasnejsi a nejuzasnejsi zena :)
  
  

  • Re: souhlas (bejvalej_bigFAN, 31.12.2008 06:03) Reagovat

    jinak tu mate preklep, v nadpise je ted IV misto VI :)
    
    

• a (a, 01.01.2009 17:48) Reagovat

  "Zpěv Marty Jandové ale teď víc než kdy dřív ulítává do nepohodlných vyšších sfér (dole jí to sluší víc) a kytary jsou plytké, rytmus bicích bez nápadu."
  
  to vypadá jak kdyby se z nich stali nightwish nebo začali hrát power/speed/heavy metal :)
  
  

• . (jj, 04.01.2009 11:33) Reagovat

  Je pravda, že poslední tři alba jsou v tvorbě DH slabší, ale rozhodně si nezaslouží ani jedno z nich 3!! Na průměr myslím zatím pořád stačí. I na těchto albech se najdou silné písničky, které mají co říct. Je spousta mnohem horšího braku, který by si zasloužil 3...
  
  

• Tohle není objektivní recenze (h34d, 07.01.2009 23:11) Reagovat

  Nevím na kolik je autorka odborníkem přes hudbu, ale tohle se mi v žádném případě nejeví jako objektivní recenze, nýbrž jakýsi neopodstatněný názor "z ulice", který odmítám brát vážně. Sice se zabývám spíše filmy a ne hudbou, ale IV je naopak prozatím nejvyzrálejší a nejlepší album od Die Happy. Tam, kde se v předchozích albech střídaly silné písně s těmi méně výraznými a atraktivními je IV o poznání ucelenější a tam, kde dříve byly cítit inspirace jinými kapelami (Guano Apes apod.), tak v IV vykvetl konečně plnohodnotný vlastní styl. Mohl bych samozřejmě ještě pokračovat, ale jednak by to nemělo smysl, neboť zavrzená recenzentka názor určitě nezmění (což po ní koneckonců ani nechci, subjektivní názor ať si si klidně má, ale ať jej neprezentuje do světa jako recenzi, pokud je takto zcestný) a také kdybych už měl čas a chuť, raději bych recenzi pro nějaký jiný web napsal sám.
  Ještě si dovolím malé PS: Marta má samozřejmě hlas výborný, včetně výšek a potvrzuje to i na koncertech, kde skoro nikdy nesklouzne do faleše...
  
  

Rozhovory: Martin Čupka - V MØNØDREAM nedělám umělecké kompromisy Martin Čupka, frontman jedné z nejvýraznějších česko-slovenských rockových kapel John Wolfhooker, přichází s novým autorským projektem MØNØDREAM. Otevírá tak zcela novou kapitolu své hudební cesty. S myšlenkou zkusit si vlastní... čtěte zde

Vydáno: 30.12.2025 08:00 v sekci Publicistika | Rozhovory

8/10

Recenze: Trny & Žiletky na desce "Je nutné zabít beránka" přidávají na zlověstnosti Nová studiovka Trnů & Žiletek "Je nutné zabít beránka" přináší hutnou, emotivní a temnou jízdu. Na posluchače nečeká žádný med, ale ten asi nikdo z fanoušků Desedovy práce ani neočekává. Lídr Dark Gamballe znovu posouvá... čtěte zde

Vydáno: 29.12.2025 13:00 v sekci Recenze

8/10

Recenze: Swingující blues-folk olomouckých Alibaba možná zůstává "Furt stejný", ale furt stejně skvělý a svůj Folk může být sofistikovaný i kýčovitý, židličkový, kotlíkářský, může tepat do společenských nešvarů, být zasněný, básnivý i výrazově dutý. V každém případě, ať už použijeme jakékoliv další adjektivum, měl by... čtěte zde

Vydáno: 29.12.2025 00:00 v sekci Recenze

8/10

Recenze: Mutanti i zombíci řádí v rytmu psychobilly na "Mutant Farm" veteránů Green Monster Páté desce domácích psychobilly legend Green Monster vévodí jedovatá zelená barva, která láká na hororovou projížďku farmou mutantů. Vedle ní hrají prim dunivý kontrabas a charakteristický, kousavý vokál lídra a zároveň... čtěte zde

Vydáno: 28.12.2025 14:30 v sekci Recenze

7/10

Recenze: Dream of the Sun zatím ohledávají terén, s "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" ale debutují slibně Prvotina "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" představuje pražské Dream of the Sun v okamžiku prvního velkého kroku. Cestu si k němu vybudovali pečlivě a očekávání nastavili poměrně vysoko. Jak to celé dopadlo a proč... čtěte zde

Vydáno: 28.12.2025 08:00 v sekci Recenze