Po prostorovém provedení "MCMXC A.D." a "A Posteriori" přišla řada i na vylepšení sedmé řadovky "Seven Lives Many Faces". Zvuková laboratoř Michaela Cretu si dopřála další dýchánek a podstrkuje fascinaci neomezenou dvěma kanály. Enigma je nyní multižánrovou reflexí současnosti, která vstřebává inspiraci magické sedmičky. Mystika tohoto čísla byla odrazovým můstkem do dalšího tajuplného dějství, v kterém Michael chtěl docílit spojení pro někoho neslučitelných hudebních stylů.

Tento střet odlišných světů se mu podařilo s jeho vlastními schopnosti velmi dobře skloubit a nabídnout svému projektu novou půdu pod nohama. Pestrost díla přímo předurčovala přenést je do prostoru a nechat vše pořádně vyniknout. To se ale povedlo jen z části. Oproti "A Posteriori" je znát, že se úplně nezdařilo kanálové rozvržení. Výsledný mix DTS i Dolby Digital 5.1 je více zaměřen na přední reproduktory a dost jsou zvýrazněné i basy (což mohl být ale záměr). Takže pokud nechcete rozvibrovat sousedům skleničky, doporučuji je na vašem aparátu drobet ubrat. Efektové reproduktory bohužel nejsou tolik využity, což je velká škoda, některé ruchy a samply mohly být právě zde více pošťouchnuty do prostoru.

Obrazová část je střetem nových pohyblivých obrazů, natočených jen pro tento účel s přepracováním (brakováním) původních videoklipů Enigmy. Čekal bych ale mnohem více originálních nápadů grafického studia, které toto mělo pod placem, i když je stále na co koukat. Bonusová výbava je vesměs tristní: prostá galerie pár snímků Michaela Cretu a k tomu jeho audio komentáře. Ty jsou velmi strohé a dozvíte se jen něco málo zajímavostí z natáčení desky. V tomto má opět "A Posteriori" navrch - jak grafickým zpracováním, tak remixovým épéčkem "Nebula".

Přerod "Seven Lives Many Faces" do prostorového provedení se povedl z poloviny, nebylo naplno využito potenciálu média. Pokud nejste vyloženými fajnšmekry a fandy Enigmy, disk vám s výjimkou několika nadmíru povedených momentů mnoho nepřinese.